"Zdá se mi v noci tolik snů / hraje tolik hudby / a pak ráno je mi líto / že si jen některé pamatuji." ("Rozrytá")

Budoár staré dámy. Tajuplný svět, ve kterém přestává existovat čas. Čtrnáct šuplíků a skříní v sobě skrývá hravost, poetiku, křehkost i netušenou sílu. Zní v nich hutné kytarové plochy, něžné kvílení houslí, přizvukují si klarinety i saxofon. A hlavně ten ženský hlas. Osobitý, výrazně stylizovaný. Nesměle dívčí, dětsky zajíkavý i rockově uřvaný. V některých skladbách až cítíte odcházející hlasivky. V rodném listu přitom stojí rok 1983. Debutové album "Na hraní", které velmi mladá kohoutovická (součást Brna?) pětice vydala v listopadu u firmy Indies, je jedním z nejsilnějších českých "začátků", jaké jsem měl možnost slyšet.

Jejich hudba se dá označit za rock s přídomkem alternativní. A v případě Budoáru neznamená slovo alternativa rezignaci na výrazné zpěvné refrény i neokázalé melodie. Jsou mladí, do vínku jim stará dáma přihodila kromě talentu i smysl pro nevypočitatelnost a originalitu. Neumějí nebo se ještě bojí psát si vlastní texty, a tak většinou zhudebnili básničky nejrůznějších umělců, což albu nadmíru prospělo. Tři šuplíky tak okupuje tragická postava ruského veršotepce S. Jesenina, z jiného vykukuje hlava socialistického básníka J. Adly nebo K. Šiktance. A tři zářezy na pažbě si připsala i hlavní persona Budoáru, zpěvačka a kytaristka Marta Svobodová. Nutno dodat, že se jedná spíš o dětské říkanky, které však obalené hudbou nejsou nijak špatné.

Dalšími členy skupiny jsou: Dáša Matějíčková obsluhující baskytaru, kytarista Ondra Klíč, houslistka Eva Svobodová a mladší bratr Marty - bubeník Štěpán Svoboda. Sourozenecká dvojice odstartovala vznik skupiny na vánoce 98 a první koncert odehráli na jaře 99. Loni nezůstali bez povšimnutí na pražské Malé Alternativě, stali se jedním ze dvou vítězů této soutěže začínajících skupin. Cítím z nich zubonehtovost i neučesanou energii dybbukovské éry, stejně jako spřízněnost s pražskými Hm. Do Zubů nehtů jim samozřejmě chybí nejen vyhranost, zkušenosti nejen hudební ale i životní a především vlastní slova. Hm zase evokuje jejich poskládání repertoáru z per básníků. Mezi zásadní okamžiky alba řadím úvodní "V sobotu i v neděli" s až punkově výbušným refrénem a vtipným, lehce infantilním textem Marty Svobodové. Skoro by se dalo říct protestsong "dospívajících".

"Snídaně je takzvaný, ojlelí, studený / supermix z celého týdne, ojlelí, zkvašený / a vepřový koleno, prej libový, od Vedry / A jíst to bude kdo? Já né, já né! / tak tohle po mně nechtěj."

Září i "Rozhovor 9.5. 1945", Aldova stupidní socialistická agitka ale s neskutečně chytlavě zahraným refrénem a podařeným hudebním hávem. Přiznám se, že si už přes týden pravidelně zpívám k nelibosti mého okolí: "Krásnější báseň jsi nenapsal / básníku / o českém máji, když kvetl bez / dceruško vidíš tu statečnou armádu? / svobodu vrací nám, zhrzenou čest / dneškem se mění naše zem v zahradu / v které mír všemu dá růsti a kvést." No uznejte, zpívali byste si něco tak úchylného, kdyby to nebylo podpořeno povedenou hudbou? A ještě minimálně jednoho favorita mám, intimní "Rozrytá" s textem od Jesenina. Vábivá slova, které si můžete přečíst na začátku článku a teskná, příjemně melancholická hudba. A ještě nesmím zapomenout na booklet od Tomáše Doležala. Last but not least. Krásně graficky udělaný s barevnými magnety uvnitř plastikového obalu.