Nové album Robbieho Williamse se dá klidně považovat za vánoční dárek. Zpěvák si totiž po vydání minulé desky "Swing When You're Winning" měl dopřát rok dovolené za oceánem a novinková kolekce se očekávala spíše až na podzim 2003. Pak prosákly zprávy o tom, že by během letošního podzimu měl vyjít výběr největších hitů a následně jako blesk z čistého nebe bylo oznámeno, že Robbie má hotovou celou novou desku, která má být navíc nejlepší v jeho dosavadní kariéře. Vše bylo korunováno novou superdrahou smlouvou s EMI a očekávání nemohla být větší. A nutno hned na úvod přiznat, že je ten drzý ale bezpochyby talentovaný fracek opět naplnil.

Vypadá to, že na "Escapology" Robbie konečně přijal svou roli megaúspěšného zpěváka za vlastní a zatímco ještě před rokem si z ní dělal legraci, nyní to vypadá, že ji bere zatraceně vážně. Ale to neznamená, že by nové písničky nebyly zábavné. Jen v nich je poznat, že se bývalý odpadlík z Take That rozhodl poněkud pokročit ve svém uměleckém vývoji a nahrát více umělecky propracovanější kolekci. Poněkud nepěkný stín nad ním sice visí v podobě odchodu jeho dlouholetého spoluskladatele Guye Chamberse, který se podílel na dvanácti skladbách (důvodem prý byly jeho vysoké finanční požadavky...), ovšem jejich rozchod se projeví až na dalším albu, kde bude muset Robbie ukázat, zda bez něho obstojí.

"Escapology" je bezpochyby nejpropracovanější, nejzajímavější, nejbarevnější, nejdelší a skutečně také nejlepší deskou, jakou kdy Robbie nahrál. Uspokojí jak jeho stávající fanynky či fanoušky, ale zcela určitě může zaujmout i ty, kdo ho kvůli jeho frackovistosti nemohli vystát. Protože ať už je kolem něj jakýkoli skandál, nejdůležitější jsou výborné písničky - a těch novinka nabízí přehršel. S klidem mohu prohlásit, že na desce nenajdete jedinou slabší skladbu, jejich přijetí se může lišit snad jen různými hudebními preferencemi posluchačů. Ale pojďme si radši povědět něco o jednotlivých kouscích.

Hned úvodní "How Peculiar" může mladší fanoušky poněkud překvapit, relativně špinavý kytarový zvuk a zkreslený zpěv přece jen nejsou ingredience, které by v jeho minulé tvorbě byly často k nalezení. Následuje pilotní singl "Feel", nádherná klavírní balada, která se rozjede do jemně rockové a orchestrální majestátnosti. Pomalejších skladeb je sice na desce povícero, ale většina z nich stojí za to - "Love Somebody" je třeba z těch, které bude zpívat celý stadion, závěrečná "Nan's Song" je zase vůbec první písničkou, kterou Robbie složil kompletně sám, poprvé byla ke slyšení ve filmu o jeho turné "Nobody Someday" jen s kytarou, tady je přítomna s celým orchestrem. Ty nejlepší skladby nás však ještě čekají! Skvělý je trošku funky duet s Rose Stone "Revolution" či další hymnická "Come Undone". Jedinou trefou vedle se mi zdá sedmiminutová "Me And My Monkey", která zní jako z nějakého pochybného westernu a rámují ji spousty dechů, její délku ovšem nic neospravedlňuje, jako vtip mohla být mnohem kratší. Ke konci desky nás však nečeká žádný balast, jak je tomu dost často na jiných deskách, ale naopak tři nejlepší kousky, v nichž se Robbie přemění na frontmana rockové kapely a naplno to rozpálí v na popového zpěváka poměrně drsné "Song 3". v "Hot Fudge" zase s Chambersem složili snad jednu z nejchytlavějších melodií celé své spolupráce, skvělé dechy jsou jen bonbónkem. Předposlední "Cursed" je postavená na ostrém rockovém riffu a šlape až neskutečně. Autorský přetlak je poznat i z toho, že nahrávka obsahuje další dvě "utajené" písničky. První z nich má jen minutu a půl a je jakýmsi zarámováním desky s první "How Peculiar", druhá, pravděpodobně nazvaná "I Tried Love", následuje po několikaminutové pauze a jedná se o další pěknou, ale ničím výjimečnou poloakustickou baladu.

Robbie Williams nepatří mezi ty, kdo hledají nové hudební obzory. Je ovšem naprosto výjimečný v tom, že dokáže dělat velmi zábavný a chytrý pop, který chytne všechny věkové kategorie. S novou deskou už pak rozhodně lze říci, že dospěl i po kompoziční stránce. Od téhle desky se čekalo hodně (i když hlavně samozřejmě po prodejní stránce), ale pro letošek se jedná rozhodně o jednu z nejlepších popových desek, jejíž délka a počet skladeb navíc vyvažuje těch několik ne až tak skvělých. A když si člověk uvědomí, že "Escapology" vzniklo vlastně neplánovaně a relativně rychle, může příště očekávat ještě něco lepšího. Jen více takových Robbie Williamsů!