To se nám to pěkně sešlo. Ještě v srpnu na Szigetu v Budapešti je od sebe dělilo jen pár minut a několik desítek metrů vzdálené pódium, o tři měsíce později se v Praze minou o pouhé dva dny. Hurts odehráli svůj koncert v pátek, Oh Wonder to čeká v neděli. Dvě kapely toho mají společného mnohem víc než jen to, že obě fungují jako duo doplněné o najaté muzikanty, dohromady hrají synth-pop a poměrně rychlým tempem se začínají přibližovat k vytouženým stadionům. A není to fantasmagorie, Hurts to čeká možná už s příští deskou, oproti taktéž agilním Oh Wonder mají přece jen pár let náskok. Těžko si ale představit fanoušky, kterým by se líbila jen jedna z formací. Na to je jejich hudba až příliš podobná.

Současná forma a sláva dvojice naplno zformované v roce 2009 si sice s mainstreamověji zaměřenými deskami "Surrender" a aktuální "Desire" přinesla i neduhy v podobě divaček, které jsou si během tříminutové písně "Sunday" stihnou udělat patnáct selfíček a ještě si u toho v nekuřáckém Foru Karlín několikrát bezohledně potáhnout, se stále častějším příklonem k rozjuchané tanečně-popové hudbě ve stylu pozdních Coldplay ale skalní fanoušky více zamrzí, že už to prostě naživo tolik nebolí.

A i když absence "Illuminated", "Blind" a "Blood Tears & Gold" zamrzela, nahrálo to tomu, že čtvrtým místem v anketě BBC Sound Of 2010 ocenění umělci už se snaží cílit na diváky jen prvoplánovějšími písněmi, jakou byla třeba úvodní "Ready To Go". Oproti zmiňovanému srpnu a vlastně i poslední návštěvě Prahy loni v únoru ze scény zmizely obří, blikající krychle a nahradily je čtyři nakloněné kvádry a hlavně mohutný lustr, který dodával už tak bohatému světelnému parku plnému červené, modré a zelené barvy další rozměr.

Frontman Theo Hutchcraft působil z počátku nezvykle staticky a neosobně, stačilo ale najet na agresivnější "Miracle" a už to tady bylo zase. Na koncertech Hurts byla totiž i na pošesté fascinující ta přeměna elegána, který si oblekem připomíná doby, kdy byl bez práce a právě ošacením se na pohovorech snažil zakrývat, že vlastně nemá co nabídnout, v nespoutané zvíře. Když se zpěvák začal vlnit a písně typu "Rolling Stone" s až téměř industriálním zakončením prožíval jako zhýralý tanečník, který si je vědom, že to dnes může být jeho poslední šance zazářit, byl nejlepší. Obrovské charisma ústřední postavy prakticky nedávalo šanci zabloudit očima jinam a neúnavný baryton rodáka z Manchesteru ani tentokrát nezklamal.

V druhé půlce koncertu už se dokonce ani nesnažil stylizovat do toho či onoho a při tom všem házením růží a stroboskopové smršti si bušil do hrudi a usmíval se na celé kolo, vědom si toho, že ho fanoušci hromadně držící červené svítící tyčinky až do konce klidně budou třeba nosit na rukou. "Vy jste k nám byli vždycky extrémně přívětiví, Praho, pořád si pamatuju, jak jsme před šesti nebo sedmi lety hráli ještě v Lucerna Music Baru," zavzpomínal Hutchcraft a později ještě dodal: "Podívejte se na mě, vidíte, jak se celou dobu jenom směju?" Tady by se ještě slušelo dodat, že i když koncerty třeba na Slovensku nebo Maďarsku byly taktéž vždy téměř bez chyby, tak kdykoliv hráli Hurts v Praze, opravdu to vypadalo, že to neříkají jen tak a skutečně je pro ně Česká republika srdeční záležitostí.

Po překrásné baladě "Wings" se skupina vrátila ještě na přídavek a koncert uzavřela první ochutnávkou z nové desky, tedy taneční "Beautiful Ones" a nakonec nemohla chybět nepřekonatelná hymna "Stay". Bylo to krásné. Jak jinak.