Nejprve něco k prostoru. Podnik s názvem Royal se nachází nedaleko zastávky Vinohradská tržnice a přiznejme si, že to není zrovna dvakrát vyhledávané koncertní prostředí. Přitom když projdete omšelou chodbou a otevřete dveře do sálu, rozprostře se před vámi úchvatná scenérie s pódiem, z něhož vedou schody k publiku. To aby burlesky, které zde také občas vystupují, mohly scházet k divákům sedících v desítkách pohodlných křeslech, popíjejících drink ze skleniček na připravených stolcích. Jestli jste se někdy na koncertě chtěli cítit jako u sebe doma v obýváku, musíte se sem přijít podívat.

Jak Stu Larsen, tak jeho předskokan Jed Appleton jsou písničkáři pocházející z Austrálie, v případě druhého jménovaného konkrétně jde o Tasmánii a fakt, zda jde či nejde o součást Austrálie (ano, jde) byl zdrojem kamarádského pošťuchování, jehož se oba při závěru večera, kdy na pódiu zpívali společně, s chutí dopouštěli. Ani jeden z nich není fanouškem nějakých rozmáchlých kompozic a vyšperkovaných aranží, naopak si ve své skromnosti a také z praktického hlediska vzhledem ke svému neustávajícímu turné vystačí jen s akustickou kytarou a foukací harmonikou.

Byl to pohodový večer plný melancholie, pohody, klidu, občasných vtipů a hlavně plný příběhů. Stu Larsen každou skladbu doprovázel úvodem přibližující její vznik a téma a vlastně až teprve zde se tak mnozí mohli naplno věnovat textům jeho písní. Návrat zpět k poslechům desek se proto i díky tomuto koncertu bude mnohem úplnější, neboť každá odehraná skladba získala náhle na bohatosti.

Při "Ferry To Dublin" vzpomínal, jak před deseti lety ještě bez vlasů a vousů pracoval v bance, jednoho dne se naštval, dal výpověď a začal cestovat s kytarou po světě, která ho dovedla až na loď do Irska. "Chicago Song" je zase o obchodě s nástroji, kde se do jedné kytary tak zamiloval, že ji hned koupil a okamžitě na ni složil tento song, "Aeroplanes" pojednává o lásce Skota a Němky, kteří se milovali tak moc, že za sebou pravidelně cestovali a setkávali se třeba v Amsterdamu, než se bohužel rozešli a třeba "Thirteen Sad Farewells" je klasický lovesong o zlomeném srdci. "King's Street" napsal v Sydney o rozdílech mezi bezdomovci a bohatými lidmi, "San Francisco" zase když se vracel z turné a nedokázal si představit, že zase bude další týdny trčet doma, "The Mile" je o jeho dětství, "By The River" zase o tom, kde jednoho zakotví. "Fix You" od Coldplay už byl jen takový ten bonbónek navíc.

Kamarád Passengera není a ani nechce být novým Edem Sheeranem. Vypadal, že jeho současná pozice na scéně mu úplně stačí. Pod pódiem sice jen pár desítek lidí, nikdo ale netleská jen ze slušnosti. Když koncert skončil a vyměnili jsme si pár slov, při nichž jsem mu donesl k podepsání cédéčko, které mi sám dal před dvěma lety při své české premiéře, bylo milé, když si sám vzpomněl, že se jednalo o Metronome festival. A prohlásil, že by se do Prahy rád vrátil už příští rok, možná zase během nějaké té multižánrové hudební přehlídky. Přijdete?