Pokud jste se chtěli vrátit do předminulé dekády, mohli jste navštívit včerejší koncert Life Of Agony a hudebně byste dostali, po čem jste toužili. Skvělí fanoušci a nepopsatelné vibrace mezi nimi a kapelou úspěšně vyvolali ducha doby, kterou už dnes na koncertech jinak nemáte šanci zažít.
Live: Life Of Agony
místo: Futurum Music Bar, Praha
datum: 22. srpen 2017
setlist: River Runs Red, This Time, Method Of Groove, Love To Let You Down, Lost At 22, Weeds, A Place Where There's No More Pain, Other Side Of The River, Bad Seed, I Regret, Dead Speak Kindly, World Gone Mad, Through And Through, Underground
© last.fm Life Of Agony patří mezi nejméně doceněné novátorské kapely předminulé dekády. Není moc jiných, kteří by dokázali skloubit údernost a riffy tradičního newyorského hardcoru s procítěným bolestným zpěvem, texty a atmosférou v duchu seattleského grunge.
Keith Caputo patřil bezesporu mezi nejvýraznější zpěváky své doby a je velká škoda, že kapela po úspěchu debutu "River Runs Red" zapadla a nakonec se i rozpadla, ačkoliv jejich další alba rozhodně neměla kvalitou sestupnou tendenci.
I proto jsem se osobně bál žalostné návštěvy v pražském Futuru, kdy pamětníci už na polozapomenutou kapelu nepřijdou a nové generaci nic neříká. O to příjemnější překvapení nás všechny čekalo. A začalo to už předkapelou
Diablo Blvd, která se svým poctivým hutným stoner rockem navnadila všechny přítomné. Potěšil charismatický zpěvák, méně už výrazná politická angažovanost a proslovy k aktuálnímu světovému dění mezi téměř každou skladbou.
© europaplus.tv Málokdy se stává, aby headliner odpálil koncert dvěma svými kultovními hity z legendárního debutu a nenechal si je až na přídavek. Inu, stalo se a Futurum tak místo postupného rozehřívání novinkami vybuchlo hned na začátku. Od prvních tónů na sebe poutala veškerou pozornost zpěvačka Mina Caputo. Vokalista totiž před pár lety absolvoval změnu pohlaví, a tak šlo o poměrně netradiční zážitek, jeho vokál ale stále disponuje stejnými zbraněmi. Vůbec nejde o intonaci, výšky a další technické parametry, které sem tam kulhaly, ale o ryzí nehrané emoce a vnitřní bolest a utrpení, prožívané s každou skladbou, kdy hudba je jediná a nejlepší možná terapie.
Celá první řada publika se skládala ze
ctitelů a Caputo celou situaci a hlášky brala s úsměvem a nadhledem. Ostatně moment, kdy z pódia avizovala nález ztracených klíčů a peněženky fanouška a následně si obé s naoko bezelstným úsměvem strčila do kapsy s komentářem
"Don't trust the NewYorker", opravdu nevymyslíte. V protikladu s křehkou vokalistkou byli oba majitelé strunných nástrojů, kteří chlapáckým vokálním projevem, zemitými riffy a výzorem skvěle kontrastovali a dodávali show koňskou dávku testosteronu.
© www.keithcaputo.com Kapela předvedla skvělou energickou show a jediná kaňka tak byla délka pouhé hodiny koncertu, který byl navíc utnutý v nejlepším a bez jediného přídavku. Hlavní hvězdou večera ale tentokrát nebyli hudebníci, ale publikum. Takřka zaplněné Futurum potěšilo nejen nečekaným počtem příchozích, ale hlavně jejich zapojením se do dění. Nechyběly zpěvy, stage diving, skákání, vděk za možnost vidět své idoly naživo.
A momenty, jako při novince "Dead Speak Kindly" (která je čistá esence původních
Alice In Chains a za kterou by současná sestava "Alenky“ prodala duši), kdy zpocený narvaný malý klub prožívá ryzí emoční gejzír na stejné vlně s kapelou, to je to
něco, které vás vrátí atmosférou do raných devadesátých let jako máloco. Díky za to, že jsem i jako relativně mladší ročník mohl tu jedinečnou esenci a genius loci zažít na vlastní kůži.