Colours Of Ostrava, to není jen hudební slast pro uši. V posledních letech je stále větší důraz kladen i na diskuze, přednášky a různé workshopy a jedním z takových setkání byla i beseda s Miloslavem Stinglem. Světoznámý cestovatel, kterého asi nejvíce proslavily jeho setkání s domorodci v Mayské říši, příhody s indiány, aboridžinci nebo inuity, se představil ve zcela zaplněném sále Gong a přes hodinu mu publikum viselo na rtech. Sice se do něj možná až příliš tlačila snaha marketingově protlačit jeho biografii, takže té reklamy na ni bylo v jednu chvíli možná až zbytečně mnoho, přesto to však bylo krásné povídání s šestaosmdesátiletou legendou, které ani v pokročilém věku nechybí vypravěčský talent a okouzlující smysl pro humor. Tleskalo se vestoje.

Walking On Cars už loni v létě patřili mezi jedny z nejzajímavějších objevů na pop-rockové scéně a jak na Rock im Parku v Německu, tak na FM4 Frequency v Rakousku byly jejich koncerty těmi vůbec nejpříjemnějšími. V Ostravě to přinejmenším zpočátku trochu drhlo, frontman Patrick Sheehy svůj sladký vokál nedokázal publiku lačnícímu po tanci pořádně prodat, protože nebyl téměř vůbec slyšet a tak se část davu po pár baladách rozešla jinam. Kromě zvuku také nebyl nejšťastněji sestavený setlist, takže ty svižnější, divácky nejsnáze přijímané a publikem neznalým jejich tvorby nejzpěvnější kusy, nakonec přišly až v závěru. Kdo se tedy nenechal odradit, dočkal se velmi příjemně poslouchatelného irského pop-rocku, jaký známe například od Kodaline nebo The Script, jehož tradičně nejlepším momentem byl rádiový hit "Speeding Cars".

A zatímco jedna část publika zamířila na Drive stage za Louisem Berrym, ta druhá ochutnala na loutnu zahrané a hardrockově ve stylu sedmdesátých let zahrané písně formace Speed Caravan, mezi nimiž nechyběl ani cover od The Chemical Brothers, na druhé straně areálu se probouzel stan Electronic stage, kde na rozjezd zahrála minimalistická a melancholická tvorba Tomáše Martinka vystupujícího pod pseudonymem TMA. Do černa laděné projekce a odpočinkově laděná elektronika posloužily jako příjemný oddych mezi expresivními kapelami kolem. Toto má smysl.

Midnight Oil jsou jednou z těch kapel, u jejichž jména se velké části laické veřejnosti při jejich vyslovení nic nevybaví, pokud jim ale pustíte jejich největší hit, následuje většinou: "Ahááá, tak to znám!". Coby papírově největší jméno třetího dne ostravské přehlídky každopádně nezklamalo. Australané se po pár krátkodechých reuninonech na scénu naplno vrátili po patnácti letech, jejich principál Peter Garrett, ale v mezičase, kdy působil na ministerstvech školství a životního prostředí nezapomněl, jak dodat rockové muzice pořádný břink.

Jejich hudba už dnes sice logicky působí trochu archaicky, takže si jejich koncert užili zejména pamětníci, sehranost a energický projev se sebejistým instrumentálním i vokálním projev jim ale nikdo neodpáře. Neúnavné předvedení části jejich jedenácti albového katalogu vygradovalo s ikonickou klasikou "Beds Are Burning", kterou počátkem tisíciletí předělalo do eurodancové podoby naštěstí už zapomenuté německé duo Novaspace. Originál je ale zkrátka originál.

Benjamin Clementine je člověk, jehož životní příběh by zasloužil zfilmování. O člověku, který se z šikanovaného milovníka básní dostal od bezdomovectví až po spolupráci s Gorillaz na jejich nejnovější desce a jemuž drží palce i samotný Paul McCartney, už jsme na musicserveru psali v podrobné recenzi jeho debutového alba "At Least For Now", zájemci nechť si tedy doplní kontext v příslušném článku.

Majitel jedinečného spinto tenoru hraje hudbu, kterou bychom mohli snadno onálepkovat jako soul, ve skutečnosti se ale jedná spíše o experimentální avantgardní pop, kterému jsou blízcí umělci typu ANOHNI, ovšem ještě v době, kdy se jednalo o Antony And The Johnsons.

V Ostravě se majitel Mercury Prize za rok 2015 představil za klavírem spolu se skupinou, která kromě bubeníka a kytaristy čítala také pětici vokalistů, která jeho barokní hudbu balila do gospelového závoje.

Písní nezaznělo mnoho a to hlavně proto, že je Benjamin Clementine protahoval až na více než dvojnásobek. Začalo to písní "Condolence", kde zpěvák nebyl spokojen se slabounce zpívajícím publikem a tak jej nechal opakovat verše "I'm sending my condolence / I'm sending my condolence to fear / I'm sending my condolence / I'm sending my condolence to insecurities" až do doby, než to uměli zazpívat opravdu všichni. Podobný scénář nastal v písni "London", tam už ale svérázný umělec zapojil i pantomimu skládající se z vítání slunce, odmítání a následnému dřepu. A i zde pokračoval v opakování dané pasáže a její gradaci tak dlouho, dokud jej všichni nenásledovali. Cvičilo se tak dlouho, až z toho bolela stehna, to ale vůbec nevadí, zábava to byla královská.

Způsob, jaký zvolil pro komunikaci s publikem, se sice vždy nenacházel s pochopením a někteří jeho neúnavnost a projev, který by se dal označit i jako arogantní, nenesli příliš libě a tak odcházeli, drtivá většina ale vtipy pochopila a naopak postupně zjišťovala, že má před sebou umělce, na jehož koncert bude vzpomínat vůbec nejraději.

Hra na klavír a neuvěřitelné vokální výkony Clementina byly ke dřepující a zpívající mezihře jako sladká poleva na dortu fantastického hudebního vystoupení a když zpěvák dohrál, tleskal dav tak dlouho a neúnavně, že se musel ještě vrátit a už jen sám s klavírem předvedl brilantní číslo "Adios", v němž přecházel od vroucího, hlubokého hlasu až do takřka operních sfér. Toto bylo něco neuvěřitelného. Nejlepší koncert letošních Colours.

Největší "držáci" pak ještě vyrazili například na Machinedrum, většina lidí už ale šla sbírat síly na poslední den, který sliboval Jamiroquai, Justice nebo Pierce Brothers.