Belgičtí Hooverphonic se nejen nenápadně prokousali mezi evropskou špičku, ale je to také další kapela, která je u nás jako doma. Jejich nové album, které se jmenuje plným názvem "Hooverphonic presents Jackie Cane", je nejen nadmíru povedenou mystifikací, ale především dalším důkazem, že i pop se dá dneska dělat nápaditě.
9/10
Hooverphonic - Jackie Cane
Skladby: Sometimes, One, Human Interest, Nirvana Blue, The World Is Mine, Jackie's Delirium, Sad Song, Day After Day, Shampoo, Other Delight, Opium, The Last Supper, The Kiss
Celkový čas: 46:11
Hooverphonic jsou zcela charakteristická moderní kapela. Pochopili, že síla je nejen v syntéze toho nejlepšího z popu, rocku i taneční scény, ale hlavně ve vlastní cestě. Namísto ortodoxního se babrání v některém ze zmiňovaných žánrů volí zlatou střední cestu, ale dělají to tak, že ani na chvíli nemáte pocit nějakého kompromisu či podlézání. Snad proto jsou nejen relativně komerčně úspěšní, ale i odborníky respektovaní. Vylupují, co se jim hodí z minulosti, rádi se nechávají inspirovat, nehledají nalezené, ale na druhou stranu se nesnižují k trapnému vykrádání.
"Jackie Cane" je nejen písnička z jejich minulé desky, ale především imaginární dáma, která se stala středobodem jejich nové desky. Skupina sama to prezentuje tak, že toto album není jejich úhel pohledu, nýbrž úhel pohledu Jackie Cane, hvězdy padesátých let, která ovšem nikdy neexistovala. Že vám to připadne jako téma pro psychiatra? A to jste spadli odkud, že vás podobné rozmary překvapují? Nostalgie po padesátých a šedesátých letech však na vás dýchne hned od počátku, kdy se vám cédéčko dostane do ruky - už booklet je přesně v tomhle duchu.
V samotné hudbě se retro prvky tu nenápadně, tu docela agresivně objevují po celou dobu. Ale ani náhodou to zároveň není hudba zanesená prachem úcty k těm, kterým patřily hitparády let minulých. Jestliže na předchozích albech se tvorba tria často rytmicky opírala o trip-hop, tentokrát výrazně zvukově oživla a zrychlila. Z Geike Arnaert, původně jen najaté loutky k interpretaci nápadů ústřední dvojice, "dospěla" zpěvačka s charakteristickým projevem, která na pódiu přirozeně přebírá roli leadera, a z desky je její hlas tím, co na první poslech posluchače zachytí, aby mohl teprve opakovanými poslechy docenit nápaditost a neprvoplánovitost samotné hudby. Nad ryze tanečními rytmy se klenou plochy smyčců nebo dechů tak přirozeně, jakoby to bylo na denním pořádku. Potemnělé melancholie prostřídala až na výjimky optimistická a vstřícná muzika.
Hooverphonic se ani trochu neohlížejí po módních trendech a tradiční nástroje používali vždycky - i v době, kdy někteří kytaru považovali za nástroj, kterému odzvonilo - ale na své nové desce bez mrknutí oka použili nejen třeba didgeridoo (aniž by daná skladba vykrádala world music), ale nebáli se ani celou jednu skladbu postavit na zvuku foukací harmoniky. Připočtěme nejrůznější zvuky ze samodělných efektů. Zdá se, že koncertování po boku Kid Loca je inspirovalo k dalšímu rozšiřování hudebního obzoru.
Na svém, pokud se nemýlím, čtvrtém opusu zkrátka kapela neponechala nic náhodě. Proaranžovanost jednotlivých skladeb bere dech a informace, že album prý vznikalo jen ve studiu přes půl roku, se ve výsledku jeví jako zcela nepřekvapivá. A mně jen zbývá litovat, že se mi tentokrát na jejich pražskou zastávku nepodařilo dostat.