Ačkoliv Stone Sour fungují déle než Slipknot, dlouho se první kapele Coreyho Taylora nedařilo výrazněji prosadit a stála ve stínu rychle rostoucí maskované saně. Zlom přišel s prvním eponymním albem. To vyšlo v roce 2002 a okamžitě je katapultovalo do středu zájmu rockové a metalové scény. Kapela byla oceněna nominacemi na Grammy v kategorii nejlepší metalový výkon a za singl "Get Inside". S dalším albem "Come What(ever) May" se Stone Sour podařilo úspěch u porotců prestižní ceny zopakovat, když získali další nominaci, a to opět v kategorii Best Metal Performance. Až dosud se ovšem Coreyho partě nepodařilo na nominace navázat úplným vítězstvím. Určitou výhrou je stále rostoucí zájem o skupinu a pomyslné vykročení ze stínu Slipknot.

Stone Sour se vydáním koncepčního dua "House Of Gold & Bones Part 1" a "House Of Gold & Bones Part 2" v letech 2012 a 2013 pustili do zcela nových vod a lehce vykročili z dosavadního zvuku nastaveného prvními třemi úspěšnými alby. Téměř epický hardrockový počin však sklidil slušný úspěch a Taylor si společně se zbývajícími členy mohl oddychnout. V mezidobí se opět vrátil k maskovaným Slipknot, se kterými vydal rovněž úspěšnou nahrávku ".5: The Gray Chapter". Coreyho klikatá cesta se ovšem znovu vydala zpět ke Stone Sour, ze kterých byl prozatím za ne zcela objasněných okolností vyhozen Jim Root a nahrazen Christianem Martuccim, nyní ex-členem hardrockových The Chelsea Smiles. Novinkou je i změna producenta. S nahrávkou totiž skupině pomáhal ne až tak protřelý Jay Ruston, jenž nahradil hvězdného Davida Bottrilla.

Výměna producenta a volba nepříliš slavného jména tkví ve větším prostoru, který Botrill chtěl pro kapelu připravit během procesu skládání a nahrávání. Žádné tlaky ani směřování někam, kam si to členové formace nepřáli. Autorská svoboda se proto do novinky promítla výrazněji než kdy jindy v historii Stone Sour. "Hydrograd" překvapí surovějším zvukem s až garážovým feelingem i délkou stopáže, která oproti trendu přesahuje hodinu plné hudební nálože.

Sama délka a číslo patnáct označující počet skladeb alba sice může evokovat příliš benevolentní síto při vybírání materiálu na finální desku. Pravda je ovšem taková, že "Hydrograd" mnoho neobjektivně zvolených polotovarů nemá a naopak disponuje slušnou zásobou pořádně rezonujícího hard rocku s přesahem až do hardcoru a metalu. Takže i v závěru, kdy se stopky přibližují k hodině čisté hudby, album nabídne výborné kusy jako "Whiplash Pants" či "Friday Knights".

Ani po hitové stránce "Hydrograd" nestrádá. Po úvodním intru totiž přichází skvělá "Taipei Person / Allah Tea", kombinující ostré kytary i melodický zpěv Coreyho Taylora. Označení hit si může s klidem přivlastnit i singl "Song #3", který stačil vyhrát hitparádu Billboard Mainstream Rock Songs. Za jednu z nejvýraznějších skladeb lze považovat také první singl "Fabuless" s drtivým slipknotovským nástupem.

Šestý zářez v diskografii dokazuje, že si Stone Sour zaslouží mít podobný prostor na scéně jako právě Slipknot. Patří totiž k ne tolik proklamovaným lídrům současné hardrockové scény. "Hydrograd" má vše, co má podobné moderní album mít. Tvrdý kytarový základ, výrazné melodie i skladatelský instinkt zabijáků. Snad porotci Grammy tohle dílo tentokrát nepřehlédnou.