Po smrti ikonického basáka Paula Graye to se Slipknot nevypadalo vůbec dobře a fanoušci napjatě očekávali, zda se skupina vůbec odhodlá ještě někdy zamířit do studia nebo na koncertní pódia. Nová deska je však na světě a její název ".5: The Gray Chapter" je více než výmluvný.
Posledním zářezem do diskografie maskovaných metalových strašáků bylo dosud album "All Hope Is Gone" z roku 2008, které si vysloužilo poměrně kontroverzní přijetí: nadšené ohlasy se mísily s názory, jež desku přirovnávaly k pseudo-metalovému odpadu.
Slipknot však kontroverzi přitahují jako magnet a již vyslovení jejich jména budí bouřlivé výměny názorů od zarytých metalových fandů až po ty okrajové a
sváteční. Pravdou ovšem je, že jsou úspěšným komerčním zbožím, co láká a kolem něhož tancují dolary i eura ve velkém. I proto je mnozí odsuzují, aniž by bez zaujetí zhodnotili jejich hudební tvorbu. Koukněme se tedy na novou, v pořadí pátou studiovku bez předsudků.
Současné Slipknot tvoří sedm plnohodnotných členů, které ještě nikdo nevyhodil ani nepřišli k jiné újmě. Mezi těmi vyvolenými ovšem není bicman Joey Jordison, jenž kapelu před nedávnem opustil a do jejích řad zřejmě nikdy znovu nevkročí. Dva noví maskovaní spoluhráči zatím stále oficiálně představeni nebyli. Asi netřeba připomínat, že Joey Jordison je velmi dobrým a technicky precizním režisérem svého rozložitého nástroje a obavy ze ztráty charakteristického zvuku nemusely být tak úplně plané. Všechny skepse se však rozplynuly po nedávném uveřejnění tria skladeb z novinky. Nejenže "The Negative One", "The Devil In I" i "Custer" sfoukly otazníky nad hlavami fanoušků i kritiky, s jakou formou se Slipknot po tak dlouhé době vrátí, ale rovnou jim svou explozí neurvalé energie rozbily jakoukoliv představu uměle oživované kapely. ".5: The Gray Chapter" nemohla být uvedena lépe.
Paul Gray a Joey Jordison
Od poslední, šest let staré desky "All Hope Is Gone" se toho v táboře Slipknot hodně změnilo. Tím nejpodstatnějším bylo nečekané úmrtí baskytaristy a jednoho ze stěžejních členů skupiny Paula Graye, který zemřel na předávkování léky. Ty mu naordinoval lékař Daniel Baldim, který byl poté obžalován z jejich nevhodného podávání. Nakonec byl lékař viny zproštěn. Další ránou byl odchod či spíš vyhazov bubeníka Joeyho Jordisona. Přesné detaily sporu mezi ním a kapelou nebyly nikdy úplně objasněny. Ani jedna strana se k rozchodu nechtěla obšírněji rozpovídat. Jisté je jen to, že zúčastněné dnes tento rozkol mrzí. Jordison po nedobrovolném odchodu dlouho neotálel a založil novou kapelu Scar The Martyr. Slipknot už náhradníky našli, ale oficiálně je zatím nepředstavili. Dle spekulací jde o basáka Alessandra Venturella, působícího ve formaci Krokodil, a bubeníka Jaye Weinberga, který je spojený s punk-rockovými Against Me!.
Páté album zachytilo americké hvězdy v takové formě, ze které padá čelist. Deska je téměř geniálním průsečíkem agrese, brutality, divokosti, ale i smutku, melancholie a střízlivosti. Koktejl natolik úžasný a skvěle namíchaný, že se z něho až tají dech. Tam, kde se svou tribální mystikou skončila před lety jména jako
Sepultura a
Soulfly, se nyní vrací Slipknot s její ještě vybroušenější podobou ("The Negative One"). Jindy zase dávají připomenout své nekompromisně brutální začátky z období počinů "Slipknot" a "Iowa" ("Sarcastrophe", "Lech"). Melancholií a důstojnou nostalgií je protkaná "Goodbay", které, ač je vzpomínkou na zesnulého Graye, nechybí patřičný nadhled a ani zde se formace neuchyluje ke zbytečné sentimentalitě a s ní spojeným klišé. I druhá pomalejší píseň na nahrávce "Killpop" nezní špatně - naopak ji výborně člení a dodává jí barvitější strukturu. Posluchač tak může na chvíli vydechnout, i když i v tomto případě se dočká drtivých riffů a chvílemi zuřícího Coreyho Taylora.
Největší lahůdkou, se kterou Coreyho banda přišla, je temná
iowovská "The Devil In I", z jejíž kytarových riffů až mrazí. Právě zde se mísí temnota, smutek s agresí a neprvoplánově brutálním
feelingem, tedy tím, co udělalo ze Slipknot opěvované i nenáviděné hvězdy metalového světa. Hlubina industriálního města Iowa vytryskla roku 1999 první sémě primitivního zla, aby o patnáct let později vzniklo toto geniální dílo.
Ďábel rozhodně patří k nejpodařenějším a nejvybroušenějším skladbám v historii kapely vůbec. A kuloáry nesoucí se příměr k podobnosti repertoáru
Stone Sour, tedy další skupiny zpěváka Coreyho Taylora, je v tomto případě úplně mimo mísu.
Album však disponuje i další nebezpečnou zbraní hromadného ničení. Při poslechu drtičky "Custer" hrozí naprostá destrukce všeho, co se v okolí posluchače nachází. Koncertní podoba bude jistě výživná: kotel pod pódiem se zřejmě zbarví do ruda, neboť taková divokost a údernost jako při refrénu se jen tak nevidí, a hlavně neslyší. Prvotřídní moderní metalový song.
Právě kombinace jednoduchosti, sytosti, ale i nápaditosti a údernosti dělá z nové desky zboží nejvyšší jakosti s varováním, že jde o nebezpečně návykový poslech. Dělat si iluze, že recenze i názory na desku budou pouze pochvalné, je stejné jako si myslet, že Elvis stále žije. Prostá utopie.
Hateři si už jistě brousí jazyky a přemýšlí, jakými výroky novou produkci shodí a znemožní s odkazem na komerci, primitivnost a prvoplánovost. Přitom tak obdivuhodné zkombinování brutálního metalu a rock-metalové melodičnosti nikde jinde na této muzikantské úrovni nenajdeme. ".5: The Gray Chapter" je dost možná nejlepší metalovou deskou roku.