Death In Vegas (DIV) zformoval kolem roku 1994 Richard Fearless se svým kolegou Stevem Hellierem. Původně svůj projekt pojmenovali Dead Elvis, což jim ale začalo připadat trochu nešťastné a jméno si schovali pro své první album. Sami sebe však ze spojení Elvise Presleyho a magického Las Vegas nevyjmuli - jenom ho přetvořili do podoby "Death In Vegas". To, co je ovlivnilo, nebyl jen Elvis, jeho kult a také temná stránka Ameriky, ale i filmy, literatura a další zpěváci a muzikanti. V rozhovoru pro britský časopis Muzik z roku 1997, kdy vydali svůj debut "Dead Elvis", vypočítávají dokonce deset vlivů z oblasti kultury, které obohatily jejich hudební cítění - objevuje se mezi nimi například i legendární reggae hudebník z Jamajky Augustus Pablo nebo němečtí elektroničtí věrozvěsti Kraftwerk.

Na svém druhém albu "Contino Sessions" (1997), které nadchlo celou Anglii, střídá najednou v pozici Fearlessova druha Tim Holmes, zvukový inženýr, který se podílel již na výsledném zvuku debutu. A zdá se, že dvojice nachází v této sestavě vnitřní harmonii, kterou nekalí ani téměř desetiletý věkový rozdíl mezi oběma protagonisty. Na "Contino Sessions" předkládají svým posluchačům originální crosssover mezi tradičními kytarami a moderní taneční hudbou. Od Fearlesse, úspěšného klubového DJe s rezidencí například v Heavenly Social, přitom všichni očekávali cosi ve stylu "druhého Fatboye Slima". On zvolil ale jinou, vlastní cestu, lemovanou kapelami svého mládí. Přestože se narodil v roce 1972, patřily mezi ně i Velvet Underground nebo Stooges a proto nikoho neudiví, že v zásadní skladbě alba "Aisha" hostuje Iggy Pop.

Momentu překvapení Fearless využívá i na třetí desce "Scorpio Rising" (2002). Místo již téměř obvyklé porce "temných" písní nabízí podle vlastních slov "psychydelické milostné songy", které charakterizují převažující hlasy hostujících zpěvaček. Celkové prosvětlení nálady alba napovídá přitom i obal - proměnu symbolizuje škorpión opouštějící pentagram. Ačkoli si tedy DIV název pro desku vypůjčili z filmu amerického kontroverzního režiséra Kennetha Angera, nemá to s ním nic společného. "Obal je o tom, jak se dobro oprošťuje od zla a na to navazuje i naše deska. Po té poslední jsme chtěli přijít s něčím lehčím," vysvětluje Fearless. Jeho "lehčí" znamená také "kytarovější". Na tomto albu si totiž Fearless možná ještě mnohem víc vzpomněl na neradostná školní léta, kdy mu kapely typu My Bloody Valentine nebo Jesus & Mary Chain skýtaly únik a útočiště před vlastními problémy. Přesto i na "Scorpio Rising" najdete odkazy k moderní hudbě. Je to především úvodní sexy-electro singl "Hands Around My Throat" (s řezavým hlasem Nicoly Kuperus z detroitského techno projektu Adult) nebo instrumentální "Natja". Jak už bylo řečeno, podstatný díl tu zaujímají ženy - ať už je to éterická Susan Dillane z Woodbine, která skladbu "23 Lies" dovádí k dokonalosti polozapomenuté party A.C. Marias, nebo tradičně výborná Hope Sandoval (Mazzy Star), jíž patří strhující závěr alba v podobě písně "Help Yourself". Anebo Dot Alison (ex-One Dove), která se letos uvedla vlastním novým albem "We Are Science" a k níž prý Fearless chová city více než jen přátelské. Přizvukují však i muži - pro mě většinou nesnesitelný Liam Gallagher (Oasis), který se ale titulní skladby alba odkazující na Beatles zhostil na jedničku, nebo Paul Weller (ex-The Jam), který dostal příležitost v coververzi Gene Clarka "So You Say You Lost Your Baby". Třetím a významným mužským hostem je slavný indický houslista Dr L Subramaniam, který se v 70. letech proslavil spoluprací s Georgem Harrisonem a který pro DIV zkomponoval několik zdařilých smyčcových aranžmá.

A jsou to právě hosté, kteří se výrazně podepsali na konečném zvuku "Scorpio Rising", podobně jako je tomu třeba na deskách Chemical Brothers, přestože i oni si své vokalisty jen "najímají". Tak jako tak, celé na svědomí to mají pánové Fearless a Holmes, kterým se podařilo stvořit různorodou desku, spojující dva světy - ten taneční i kytarový. Most, který nad nimi klenou, je přitom bytelný a něco vydrží. Že by bylo "Scorpio Rising" novou klasikou pro 21. století?