Láska k perkusím definuje celý jeho život. Muzikálně laděná rodina mu věnovala první bubenickou sadu ve dvou letech a ve studiu bubnů a perkusí přirozeně pokračoval na múzických školách v Innsbrucku a v Londýně. Jako bubeník se také vyřádil v několika rockových kapelách.

Hang, který získal přibližně před deseti lety, mu konečně umožnil komponování melodických skladeb. Pracovitý mladík, systematicky hledající náročné výzvy, se postupně vypracoval na jednoho z nejpřednějších hráčů. Trefně sám sebe popsal jako člověka, kterého nebaví hrát to samé milionkrát dokola a z nudy koukat po pěkných holkách pod pódiem. Vybíral jen projekty, které ho nutily růst, a šel do nich naplno.

Zajímavé je, že mu k věhlasu přispěla i hříčka osudu, neboť jeho první zveřejněnou skladbu na hang "Mono Desire" v podstatě nelegálně re-uploadoval nějaký Japonec, a tím jí v Asii získal milión zhlédnutí na YouTube. Když ho díky těmto videím kontaktovala přes Skype samotná Björk kvůli spolupráci na písni "Virus", věci se daly do pohybu.

Večer v Akropoli nicméně otevřel jiný něžný nástroj. Australská pianistka Sophie Hutchings přednesla své autorské kompozice, pomalé snové melodie unášející posluchače do meditativního světa. Během jejího hraní jsme se pozvolna ztišili, čas se zastavil. Klavíristka sem tam proložila skladby velmi vtipnými vsuvkami, a dodala tím lehkost a vřelost celému vystoupení.

Manu Delago uvedl první skladbu z nového alba "Freeze" jako čisté sólo na hang, aby krásný a malebný zvuk tohoto stále unikátního nástroje dostal vlastní prostor. Poté ho doplnili zpěvačka Isa Kurz a bubeník Chris Norz na celou plejádu nástrojů, střídajíc jeden po druhém. Své místo mimo zavedené klasiky našly i soustavy činelků se smyčcem, různé perkusní bubny, kovová trubka, syntetický xylofon a elektronická koule nejasného principu. Manuho hra na samotný hang byla podobně různorodá, od jemných tónů harfy až po duté tupé zvuky, prostě vše možné i nemožné, co tento nástroj dokáže vyloudit.

Příjemným překvapením byla koncertní verze "Sun In The North" z předchozího alba "Silver Kobalt" nejenom díky originálně budovanému intru, ale hlavně pro dobrou vyváženost Isiného hlasu se zbytkem aranží. Překonala tak v mnohém studiovou nahrávku. Další výrazná skladba "Mesmer Mesmerising" z nové desky jen potvrdila status nastupujícího hitu a můj soukromý vrchol večera přišel s parádní "Spaceful", jež svou dynamikou a příjemnou temností nalila energii do sálu.

V posledním kousku "Medina" ze staršího LP "Bigger Than Home" došlo i na vášeň z mládí, neboť po velmi jemném až mystickém úvodu to ostře stočili do tvrdého rocku. Následné potěšení a úsměv na rtech jste zahlédli nejenom u Manu, ale i spousty dalších milovníků tvrdé muziky v hledišti.

Tento mladík navíc neoplývá jen výjimečným talentem a obdivuhodnou vůlí, ale i příjemně bláznivým humorem. Při londýnském vystoupení se smyčcovým kvartetem nechal za zvuků vážné hudby bojovat plastové robůtky na pérku v ringu z blány bubnu. V Akropoli si spolu s Chrisem Norzem přinesli kartáčky na zuby a zajamovali s nimi slušnou perkusní etudu. Na samotný závěr se pak, stejně jako na albu, rozloučil s překrásnou baladou "Herzkeks".

Manu Delago si přední místa světové scény plně zaslouží, jeho příběh nevypráví jen o talentu, ale především o neúnavné až paličaté snaze zlepšovat se a nabídnout nové. Je skvělé, že mu též záleží na divákových dojmech a vždy myslí na přidanou hodnotu. Jeho koncerty proto jsou poetickým zvukovým potěšením.