Na první návštěvu Robbena Forda v Praze budou všichni jistě dlouho vzpomínat. Nejen necelá sedmistovka návštěvníků Lucernabaru, ale i obě kapely, který ten večer zahrály. K momentům nepředvídatelných překvapení docházelo totiž na obou stranách barikády. Velká většina přítomných patrně jen matně tušila, co se bude odehrávat (možná dali na zmiňovanou spolupráci Forda s Miles Davisem, či George Harrisonem, možná jen důvěřovali vkusu pořádající Joe's Garage), o tom, jak budou pražským publikem přijati, mohli jen spekulovat také Fordovi muzikanti. Nakonec i vidět nefalšovanou texaskou černošku Sharon Lewis (s českým doprovodem - kapelou Groove Honzy Kořínka) se v našich podmínkách nepoštěstí běžně.

Ten večer byl krom jiného zvláštní i v odhalení dvou podob, v jakých může blues přicházet. Došlo zde ke kontaktu dvou docela odlišných přístupů k tomuto žánru, obou prezentovaných s profesionalitou na slovo vzatou, obou v něčem dokonalých, přesto od základu nesourodých. Tento prazvláštní střet nabyl své esenciální podoby v jednom z přídavků, kdy se ke kapele Robbena Forda přidala i Sharon Lewis. Stačilo zahlédnout Fordova krčící ramena a úsměv na rtech věnovaný spolumuzikantům, malé gesto ukazující na velkou pravdu, že dva světy se společným jmenovatelem blues k sobě mohou mít také pěkně daleko. Ale abychom nepředbíhali...

Sharon Lewis je archetypální podobou bluesové zpěvačky. Korpulentní černoška oblečená do pestrobarevných šatů, s hlasem, ze kterého běhá mráz po zádech, lehce oprsklou náturou, která napomáhá akčně laděné šou, schopností postavit na nohy kohokoli, na koho dohlédne, uměním stát se spolehlivou bavičkou v pauzách mezi písněmi a ve svém okolí převálcovat chmurné nálady. S jejím nástupem na pódium se ze sebelepších muzikantů za jejími zády stává "doprovodný orchestr Sharon Lewis", prostor pro vyjádření, který jim daruje šoumenka v popředí, by se dal počítat na sekundy. Sharon Lewis je vřelá, silná, přirozená osobnost, ideální do menších klubů, do barů, ke hraní na ulici (bez pejorativního přídechu, třeba v New Yorku je podobných muzikantů na veřejných prostranstvích přeci plno) - úžasným happeningem jistě bude její ranní pondělní vystoupení ve vestibulu stanice pražského metra Florenc v rámci jejího znovuotevření. Sharon Lewis by v hudební encyklopedii mohla být spojena s heslem blues pro lidi, "plebejského blues".

Robben Ford je jejím pravým opakem. Když s kapelou (tedy saxofonistou Bobem Malachem, Roscoe Beckem s baskytarou a bubeníkem Tomem Brechtleinem) přijde na pódium, nejste si jisti, jestli se technici ještě nevrátili dolaďovat nástroje. Je drobnější, skromný, potutelně se usmívá, moc toho nenamluví (jestli utrousil dvě věty během dvou hodin vystoupení...), přesto toho tolik řekne. Promlouvá lehkostí své hry na kytaru, chutí hrát si s tóny, měnit atmosféru, bavit se s ostatními - podobně vyspělými, podobně otevřenými - muzikanty, spoluvytváří něco, pod čím jsou podepsáni všichni rovným dílem. Žádní přecitlivělí intelektuálové ani strejdové od půllitrů, přesto pod pódiem tančí jak ti, kterým paralelně běhají v hlavách noty toho těžko pochopitelného, co právě vychází z nástrojů, tak přiopilí taťkové, co mají tendenci v tišších pasážích začít roztleskávat své okolí (kdybych ho nekopl do lýtka, asi by nezmizel). Blues ke sklence uzrálé whiskey a havanskému doutníku, blues, kterému je jaksepatří rozumět odněkud zevnitř, "blues aristokratické".

Pozorovat, jak někdo něco ovládá, je vždy příjemné; zrovna tak být u zdrojové podoby toho kterého žánru není pro další zkušenosti s těmi, kdo vychází z podobných vod, k zahození. Na dvoukoncertě Robbena Forda a Sharon Lewis k takovému zážitku, místy připomínajícímu iniciační obřad do vyspělejší fáze života s blues, došlo. A to se nestává často.

Robben Ford, Sharon Lewis, Lucerna Music Bar, Praha, 18.10.2002