Před nedávnem jste hráli na retro akci před Crazy Town, jak jste si to užili? Měli jste možnost prohodit s nimi slovo?

Štěpán (dále Š): Bavilo mě to, protože tam byli naši vrstevníci a bylo dobré sledovat, jak pětatřicátníci uměj ještě pořádně zapařit a užít si to. Jinak ke Crazy Town nemám žádný vztah, není to kapela, kterou bych poslouchal zamlada.
Majkláč (dále M): Jejich manažer byl dost nekompromisní a kapelu distancoval od všech, takže jsme s nimi nepřišli v podstatě ani do kontaktu.
Š: Navíc tyhle větší kapely mají většinou dost našlapaný program a bavením se supportama nechtějí ztrácet energii.

Jak vzpomínáte na křest novinky v Akropolis? Desku jste vydávali v den křtu, nebáli jste se, že to nestihnete a že nebude co křtít?

Š: Nám se podařilo odpoledne před koncertem přivézt do klubu hotové cédéčko, takže jsme ho měli naštěstí i fyzicky. (úsměv) Ale byli jsme nervózní ze samotného koncertu, nové věci jsme neměli ještě pořádně zažité.
M: Na to, že jsme si vymysleli nejhorší možný termín (v pátek 18. listopadu uprostřed prodlouženého víkendu - pozn. redakce), který mohl být, tak nás překvapilo, kolik dorazilo lidí. Zajímavý bylo, že na ten křest přišli lidi, které většinou na našich akcích nevídám. Pro kapelu, která hraje tak dlouho jak my a už od pohledu svoje fanoušky docela zná, je to to nejcennější, co se může stát. Všechny nás to potěšilo. Je to vidět i na zájmu kolem našich dvou nových klipů. Evidentně jsme oslovili mnohem širší publikum než s naší předchozí tvorbou. Skoro určitě je to tím, že jsme se posunuli i lidsky dál. Přestali jsme hrát tak temnou a depresivní hudbu, zpívat o frustracích apod. V nových věcech je o dost více naděje, lásky, víry v lepší zítřky.
Š: Jednak jsme se změnili my jako osobnosti. Ale také máme nového textaře po devatenácti letech, kdy náš kamarád Honza Jareš už neměl tolik času na psaní textů a taky neměl potřebu skrze texty něco ventilovat, protože vede spokojený život. Oslovili jsme Tomáše Tajchnera, který nám otextoval téměř všechny nové věci.
M: Tomáše jsem objevil přes jeho práci na textu pro duet Lenky Dusilové s Davidem Kollerem. Skladba "Tichá - Černá" nebyla už na první poslech klasickou dusilkovinou či kollerovinou. Natolik mě to oslovilo, že jsem si začal pohrávat s myšlenkou najít textaře té písně a požádat ho o spolupráci v The.Switch.
Š: Je pravda, že texty Honzy Jareše byly pro The.Switch vždycky hodně důležitou součástí tvorby, pro Tomáše to tedy nebyla lehká role. Musím říct, že se toho zhostil skvěle a naladil se velmi rychle na naši vlnu.

Není škoda, že se textování neujmete sami?

Š: Nemám s tím problém, protože to tak máme nastavené a dnes už zažité od samotných začátků fungování kapely. Vždy si do toho textu během zpívání vnesu něco svého, svůj prožitek. Jsem jako herec, který má taky předem daný text, jen si ho interpretuje po svém. Jinak nemám potřebu se zpovídat.

Deska měla od všech kladné recenze. Která reakce vás třeba nejvíc zaskočila?

M: Mě zaskočilo to, že těch kritických komentů bylo tentokrát opravdu málo. Věděl jsem, že jsme udělali hodně věcí jinak než v minulosti a lidé nemají rádi změny. Poprvé jsme ale už od začátků práce na desce moc neřešili, co na tu či onu skladbu řeknou naši fans nebo kritici. Tím, jak vše dopadlo, jsme se utvrdili v tom, že to je jediná správná cesta. Žádná očekávání, žádná lpění a vše se stane tím nejlepším možným způsobem.

Jak se vám nahrávalo v Robert Lang Studios v Seattlu?

M: Pro mě to byl splněný sen. Jelikož jsem fanoušek hudební produkce, tak jsem hltal každou sekundu, každou věc, kterou John (John Goodmanson - pozn. redakce) řekl, že máme udělat, zkusit či změnit. Vůbec jsme tam nekalili, soustředili se čistě na práci. Ten čas strávený tak daleko od domova, tam za městem na břehu jezera s výhledem na štíty hor, byla pro mě svým způsobem i meditace. Uvědomil jsem si, co chci rozvíjet a co naopak v mém životě už nemá své místo. Všechny kapely, co tam kdy nahrávaly, se otiskly do celkové atmosféry. Dýchalo to tam na nás. (úsměv)
Š: Navíc nás to jako kapelu ohromně stmelilo. Ale aby to neznělo zas příliš snadně, samozřejmě se to neobešlo i bez několika měsíců řádných příprav.

Nenapadlo vás koketovat s angličtinou, když jste desku natáčeli v americkém studiu?

M: Napadlo, ale nejsme kapela se zahraničními ambicemi, protože hraní je náš koníček. Máme každý svoji práci a své rodiny, takže by to ani nedávalo smysl. Přejeme si, aby nám naši fanoušci snadno rozuměli. Navíc milujeme češtinu, baví nás.
Š: Myslím si, že čeština je pro The.Switch signifikantní.

Jaká byla čekačka na studio? A na kolik vás celá ta sranda vyšla?

M: Zabookovat termín v Robert Lang's nebylo nijak náročné. Americká studia zažívají v posledních deseti letech velkou recesi. Obecně je tamní hudební průmysl slabší, než co býval, rozpočty na alba jsou čím dál menší, kvalita domácích studií stoupla prudce nahoru a velká studia vyjdou poměrně draho. Přesto to bylo něco, co jsme si chtěli aspoň jednou v životě zkusit a zažít. Celkový rozpočet byl osm set sedmdesát tisíc, z tohoto rozpočtu vznikl dokument, dva videoklipy (jeden přímo v Seattlu a jeden v Česku) a album. Deska nás vyšla asi na sedm set tisíc, tu jsme si hradili sami. Ale není to jen honorář producenta a pronájem studia. Jsou to i letenky a ubytování. Navýšení rozpočtu o natáčení dokumentárního filmu o nahrávání pomohli pokrýt fanoušci prostřednictvím portálu hithit.

Dokument se jmenuje "The.Faith". Proč?

M: Ten název je pro nás strašně důležitý. Hrajeme dvacet let a předtím jsme už párkrát koketovali s myšlenkou natáčet v zahraničí, třeba v Německu, ale nikdy se to neuskutečnilo. Až vloni na jaře jsme tomu začali opravdu upřímně věřit a začaly se dít zázraky. Vše, co teď v kapele zažíváme, je důsledek toho, že jsme uvěřili, že to jde. Když věříš, tak se vesmír začíná točit jinak, přichází ti do cesty lidi, kteří by nepřišli, jinak mluvíš, jinak reaguješ, jsi jinak nastavená a najednou to jde. Přes ten dokument jsme tohle sdělení o důležitosti víry chtěli předat dál. Film nebyl primárně určen pro naše fanoušky. Byl pro všechny, co chtějí zažít víc, ale nevěří v to. Přejeme si, aby se ty nejistoty a obavy po zhlédnutí našeho příběhu rozplynuly a další lidé začnou žít své sny.
Š: Dokument natáčel Adam Vopička, který s námi kdysi po určitou dobu hrál. Měl k nám tedy blízko. O něm jsme věděli, že to bude takový náš katalyzátor, který v nás bude po celou dobu udržovat pozitivní náladu. To se určitě odrazilo ve výsledku. Dokument už mělo možnost zhlédnout pár lidí. Privátní předpremiéra v Kině Pilotů pro přispěvatele na vznik dokumentu měla úžasnou atmosféru. TV premiéra se nám podařila domluvit s Óčkem, na jaře poběží dokument na ČT art, čehož si nesmírně vážíme, a v mezičase připravujeme dokument tour po základních uměleckých školách.

Máte natočené povedené dva klipy, je v plánu nějaký další?

M: Na nový singl a následně i klip máme žhavého kandidáta. Zatím ho ale nechceme prozradit, protože se tentokrát o výběru bavíme i s fanoušky a nechceme je ovlivňovat svojí představou. Myslíme si, že z tohoto alba ještě minimálně další dva až tři singly spojené s klipem vydáme. Kdyby náš rozhovor četl nějaký fakt hodně šikovný animátor, ať se určitě ozve. Chtěli bychom aspoň jeden zkusit animovaný. Ale bacha! Jsme dost nároční a máme dost šílenou fantazii!

Máte oblíbenou skladbu na desce?

M: "V tmách", zejména druhou půlku.
Š: Baví mě "Poušť", protože je jiná. Strašně neswitchová věc, a tím je pro mě hodně výjimečná.

Překvapilo mě, že na desce je i cover k Brontousarům. Proč jejich píseň?

M: Na předchozím albu "Svit" jsme měli cover na skladbu od Jarka Nohavici ("Divoké koně"). Chtělo se nám tenhle trend oprašování velkých českých písní udržet. Vyrůstal jsem na táborákové hudbě, Brontosaury mám rád. Udělali silné věci, které tu budou třeba za dalších dvě stě, tři sta let. "Hejna včel" patřily pro svou ponurou atmosféru k mým oblíbeným. Kluci nejdřív na můj návrh reagovali dost nechápavě a měli pocit, že jsem se zbláznil, ale nakonec to přehodnotili a dali mi šanci je přesvědčit, že to bude pecka. Přál bych si potkat se s Honzou Nedvědem, pustit mu to a sledovat jeho reakci. Už jsme na tom setkání začali s naším labelem Championship music pracovat!

Na jakém nejzajímavějším místě jste hráli?

Š: Pro mě to byl Říp Fest, kde jsme vystupovali s Ozzym Osbournem a Korn. Jednalo se o zajímavé propojení symbolu české země s hvězdami světové úrovně.
M: Teď jsem si vybavil koncert na sjezdovce někde u Mariánek, kdy bylo mínus deset a tahali jsme bedny po sněhu, měli jsme zmrzlé prsty od úplně ledových strun.
Š: Jo, tenkrát jsme měli děsnou legraci z toho, že nemusíme bedny tahat a že jedou sami až k dodávce. (smích)

Chytnu-li se názvu písně "Kam vedou naše kroky", tak kam teď vedou kroky The.Switch?

Š: V krátkodobém horizontu potřebujeme zamakat na promu k desce, o které jsme přesvědčeni, že se nám povedla. V létě bychom chtěli objet co nejvíce festivalů a na podzim turné… A pomaličku se začínáme bavit o nové desce. (úsměv)