To, co postrádám, nejsou láhve vína z vinic Côtes du Rhône. Ani limuzína. To, co postrádám, víc s každým dalším rokem, je můj plyšovej medvěd s jedním okem.

Těchto pár veršů z písničky "Postrádám" album "Čtyřicítka" Lenky Nové a Michala Horáčka docela hezky vystihuje. Trocha melancholie, humoru, životního nadhledu, zkušeností i zklamání, které mají tendenci vracet člověka zpět do bezstarostných dětských let. Přesto ale nelze říct, že by těch jedenáct písniček, které na desku zařadili, byly úplná a celistvá výpověď současné generace čtyřicátníků. Výrazně v nich totiž chybí jeden prvek, a sice radost ze života. Ano, tahle generace se už občas musí rozloučit s někým blízkým, rozvést se a znovu hledat životního partnera, občas si postesknout nad podlomeným zdravím, ale přece jen se pořád více času dokáže radovat ze života - z toho, že je venku hezky, že se v práci daří, nebo třeba z toho, že i v tomto věku člověk dokáže blbnout na tisíc různých způsobů.

Pokud ovšem přijmete tento lehce neradostný pohled na věk se čtyřmi křížky, bude vás "Čtyřicítka" bavit jak po té textařské, tak především po té hudební stránce. Pravda, nebude to hned na první poslech, je přece jen trochu složitější, ale asi to tak má být. Lidé už v tomto věku jsou taky trochu složitější. Lenka Nová dohromady s dalšími autory, jako jsou Josef Štěpánek, Petr Linhart, Jan Steinsdörfer, Miroslav Vlasák, Andrej Šeban a Jiří Krhut se v případě hudby rozhodně nenechali svázat do jedné škatulky. Dalo by se říct, že u většiny vycházejí z folku, ovšem rádi si to pak namíří do jiného stylu. Občas se dotknou rocku, někdy popu, sem tam šansonu a uslyšíte i odkazy na folklor, jazz, a dokonce i na alternativu a klasickou hudbu.

Dohromady mix všech těchto stylů funguje prakticky bezchybně, což je dáno i tím, že všechny písničky mají velmi povedený a harmonicky vyvážený hudební základ. Jedinou výjimkou je písnička "Lilie", která už příliš překračuje hranici disharmonie a alternativního vyznění. Možná na jiné desce by tak moc nekontrastovala, ale zde do zbytku písniček, z nichž všechny mají velmi silný melodický motiv, zkrátka nezapadá. Je to ale pouze jediná skvrna na kráse alba jako celku.

Dokonale ji překryje například poslední trojice písniček, které, ač melancholické a pomalejší, mají v sobě obrovskou, skoro nekonečnou sílu. I v baladickém tempu jsou nesmírně dynamické a impulzivní. Je to dáno jednak výborným zpěvem Lenky Nové a pak i hudebním doprovodem. Ten je na celé nahrávce velmi rozmanitý, obvykle postavený na pianu a kytaře, často prakticky v akustické podobě. K těmto dvěma nástrojů se pak přidávají další a další nástroje včetně kontrabasu, pochopitelně bicích a především smyčců, které velmi umocňují celkovou atmosféru. Jejich vzájemné souznění ale naopak i rozdělení má za následek to, že při jejím poslouchání se jen těžko dokážete soustředit na něco jiného.

Lenka Nová už na předchozím albu "Psí hodina", které nepochopitelně zapadlo, ukázala, že je výborná zpěvačka i autorka. Na "Čtyřicítce" však vše posunula do zcela jiné úrovně. Předchůdce nyní proti velmi atmosférické a osobní nahrávce působí jako obyčejná popová deska. Je evidentní, že Nová, Michal Horáček i jejich spolupracovníci do ní vložili podstatný kus sebe a toho nejlepšího muzikantského, co dovedou. Výsledkem je vyzrálé album, které by opravdu nemělo zapadnout.