Koncerty Lenky Nové zanechávají silný otisk na jakémkoliv místě - texty jejích písní, zpěvaččina osobitá interpretace a prvotřídní muzikanti jsou totiž zárukou mimořádného prožitku. Na "Vila Tour", která letos čítá celkem pět zastávek, se však umělkyně rozhodla přidat svému hudebnímu vystoupení nadstavbu.

Posluchače totiž pozvala do prostor, do kterých se nejspíš většina z nich běžně nepodívá. Při výběru zohledňovala atraktivitu jednotlivých objektů, ale snad ještě více šla po historii a příbězích s nimi spjatých.

Dějiny Winternitzovy vily, kterou ve třicátých letech minulého století vybudovali architekti Adolf Loose a Karel Lhota pro právníka Josefa Winternitze a jeho rodinu, jsou poznamenány hned několika historickými zvraty.

Původní majitelé o ni ve čtyřicátých letech pro svůj židovský původ přišli a později byli odsunuti do koncentračního tábora v Osvětimi. Tam část rodiny zemřela. Pozůstalí se sice pokoušeli získat vilu zpět, podmínky nastavené československým státem v době počínajícího komunismu jim to však neumožnily. Navrácení rodinného majetku dosáhla až další generace potomků v devadesátých letech.

Po rekonstrukci do původní podoby ze třicátých let je stavba od roku 2017 přístupná také široké veřejnosti - pořádají se zde prohlídky, svatby, oslavy, zájemci si zde dokonce mohou vyzkoušet zážitkové přespání. Jak poznamenal David Cysař, vystupující jako zástupce současných majitelů, s památkou je dnes spojen i kulturní život. Rodina totiž věří, že právě tak by si to její předci přáli.

Koncert následoval po úvodním slovu a individuální prohlídce stavby. Příchozí mezitím nasáli atmosféru místa, pohodlně se usadili, osvěžili se na baru a do tohoto rozpoložení začali vstřebávat skladby z repertoáru Nové.

Skladby, jejichž náměty často také nejsou zrovna veselé. Sice se v nich nezrcadlí velké historické události dvacátého století jako mezi zdmi Winternitzovy vily, přesto mají podobnou sílu a hloubku. Jsou to příběhy každodenní, nám všem známé buď z vlastního života, nebo z okolí, a proto tak věrohodné a mnohdy až dojemné. Příběhy pojednávající o ztrátách, běhu času, dávných láskách nebo o vlastní sebereflexi.

Hlavní aktérka je zpívala s doprovodem špičkových hudebníků - za klavírem seděl Petr Malásek, na kytaru hrál Josef Štěpánek a baskytaru s kontrabasem obstaral Rastislav Uhrík. Sama Nová se nenechala nijak znejistit přítomností kamer České televize, která koncert nahrávala, a jednotlivé písně prožívala s intenzitou sobě vlastní.

Někdy se potřebovala ponořit do svého nitra a zavřít oči, aby nalezla ten nejdůvěryhodnější výraz, jindy publikum rozesmála štiplavou ironií. A nebylo vůbec od věci se občas podívat do tváří přítomných - lidí mladých, ve středním věku i těch starších - a zkoušet odhadnout, jak v nich jednotlivá témata rezonují. Vždyť večer to byl vzhledem k útulnosti sálu a omezené divácké kapacitě natolik intimní, že snad ani nebylo možné nevnímat všechno a všechny kolem.

Někteří se blaženě usmívali, jiní vypadali zamyšleně a zahloubaně, další si jen spokojeně podupávali do rytmu. Zdálo se, že v odehraných skladbách našli všichni alespoň částečnou paralelu s vlastními životy. S příběhy, které se ve Winternitzově vile odehrály v minulých dekádách, a s těmi, které písňově vyprávěla Lenka Nová, se potkaly ty nevyslovené, které si sem přinesl každý z návštěvníků.

V setlistu převažovaly songy z autorských alb "Čtyřicítka" a "Dopisy", tedy již léty osvědčené stálice. Interpretka však nevynechala ani některé kousky z projektů Michala Horáčka, z nichž tradičně vynikaly sžíravé "Staré rány". Do repertoáru Hany Hegerové, který v minulosti také často připomínala, naopak tentokrát nesáhla a na rozdíl od jiných svých koncertů nenabídla ani žádnou ochutnávku z připravované další studiové desky.

S postupujícím časem nabýval program na podmanivosti. K nejpůsobivějším patřily nostalgií prosáklé skladby "Postrádám" a "Mámo", které zazněly hned po sobě. Odlehčení obstarala barová "Z deště pod okap", v níž se Nová s nadsázkou vtěluje do role věčné hledačky ideálního partnera.

Když v přídavku zazněla "Poslední noc", ve které se Horáčkův text dotýká hvězd na noční obloze, panovala už za prosklenými okny naprostá tma, v níž vynikaly svítící žárovky. "Co když je právě tahle noc poslední?" ptala se filozoficky Nová, čímž umocnila pocit neopakovatelnosti těchto chvil.

Ti, kteří si přáli, aby vzácný večer ještě nekončil, mohli jeho zbytek strávit v zahradě vily, například se sklenkou vína, a nechat v sobě tento zážitek uzrát.