Někdo říká, že dobré hudby je málo, my říkáme, že dobré hudby je hodně. A skvělé taky. Ze zahraničních desek, které vyšly v minulém roce, hlasovalo 23 redaktorů musicserveru pro celkem 229 alb, z nichž vzešlo čtyřicet nejlepších. Které nahrávky se umístily na pozicích 40 až 31?
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
zahraniční videoklipy | domácí videoklipy
40. Bat For Lashes - The Bride |
Zpěvačka Natasha Khan vydala pod hlavičkou
Bat For Lashes již čtvrtou desku pod názvem "The Bride" a byla by velká škoda, kdyby tahle krásná nahrávka zapadla nedoceněná v prachu zapomnění. Ucelená kolekce příběhů nevěsty, která ztratila svého milého těsně před svatebním obřadem, vypráví samozřejmě o lásce, ale taky o smrti, smutku, strachu a naději. Přitom to není hudba z kategorie
divná, je docela přístupná, nabízí perfektní aranže, zpěv a silné melodie. I přes skličující ústřední téma a temné hudební motivy (zejména v první polovině desky) vše končí v celkem smířlivých tónech. Nemluvě o tom, že závěrečná "In Your Bed" je možná nejhezčí balada roku 2016. (Pavel Parikrupa)
39. School Of Seven Bells - SVIIB |
"SVIIB" je nezaměnitelné album, plné emocí, a pokud jste za ty roky o
School Of Seven Bells slyšeli, určitě znáte jejich smutný příběh. Ten nejdrastičtější moment přišel na konci roku 2013 s úmrtím Benjamina Curtise. Již tehdy měli společně s Alejandrou Dehezou rozepsanou desku, kterou Alejandra s odstupem času dokončila s producentem Justinem Meldal-Johnsenem. Svým způsobem to je uzavření jedné velké kapitoly, které se nese v duchu oslav života, přátelství a partnerských vztahů. Nevyhýbá se však ani melancholii a onomu loučení s blízkou osobou. "Ablaze", "Open Your Heart" a "Signals" se staly singlovými taháky, ale každá z devíti skladeb na tomto albu si zaslouží svou pozornost, neb jako celek nenabízí slabšího místa. "This Is Our Time" je rezonující finále, které v mnoha náznacích říká vše, co Alejandra chtěla přetlumočit i za Benjamina. "SVIIB" shrnuje, jak tento projekt postupně rostl a dospěl do jasně definovaného vlastního zvuku a poselství. (Dan Hájek)
38. Crystal Castles - Amnesty (I) |
Ach, ty kapely. Pořád by se rozpadaly. I
Crystal Castles, coby záruka elektronické beznaděje, měla namále. To když v roce 2014
Alice Glass formaci opustila. Zakladatel
Ethan Kath ale nezahálel a spojil se s Edith Frances. Protože však Ethan s hlasem zpěvačky pracuje spíše jako s hudebním nástrojem, pozná změnu jen ten, kdo se o to opravdu snaží. A že si se změnou v pojmenování desek někdo sliboval jiný zvuk? Také žádná do uší bijící změna. Jistě, několik písní nabídne takřka hiphopový beat, jinak to jsou ale Crystal Castles takoví, jaké je známe. Na poslech nepříjemní, klaustrofobičtí a chaotičtí. A zároveň euforičtí. "Amnesty (I)" i přes dvě velké změny funguje spíše jako upozornění, že nu-rave žánr stále existuje a má své příznivce. O svůj jedinečný post v hudebním světě se však CC bát nemusí. Alb, jež obsahují skladby s názvy typu "Sadist" či "Chloroform", totiž mnoho vskutku nevychází. (David Böhm)
Olly Murs vydal na sklonku loňského roku album "24 Hrs", na němž se rozhodl vypořádat s rozchodem se svojí přítelkyní, ex-manažerkou Francescou Thomas. Na albu, pokud nebudete vysloveně sledovat texty, to ale vlastně vůbec nepoznáte. Murs, společně s producenty Stevem Robsonem a Stevem Macem, výčitky a splíny zabalil do chytlavých a poměrně optimisticky laděných melodií, osvěžených tanečními rytmy, jejichž základy leckdy sahají až ke klubové scéně. Deska je příjemně rytmická a nabízí velmi zábavný moderní pop, ve kterém ale zůstává pořád slyšet i něco britského a který se jen tak neoposlouchá. Britský zpěvák se touto deskou posunul na úroveň těch největších a je jen otázka času a vhodného marketingu, kdy začne plnit velké haly nejen na britských ostrovech, ale po celém světě. Hudební základ v podobě "24 Hrs" pro to určitě má. (Tomáš Parkan)
Tip Dana Hájka: Douglas Dare - Aforger
Civilní retrospektiva a turbulence změn v jeho životě, tak by se stručně dalo charakterizovat "Aforger".
Douglas Dare k němu přistupoval citlivěji a cílevědoměji než ke svému debutu "Whelm". "Oh Father", jako vodítko napříč komplikovaným vztahem s vlastním otcem, je jen krotkou ukázkou z tohoto celku. Douglas v sobě totiž nese nepřiznaný odkaz Jeffa Buckleyho, inspiraci u Thoma Yorka ("Venus" má až příliš jasné
Radiohead kontury) nebo nezaměnitelnost Marka Hollise (z nezapomenutelných
Talk Talk). "Aforger" je vyhraněná, místy i komorní zpověď hlavního aktéra, který staví své skladby na klavírních liniích. Oproti zmíněné "Whelm" je však hudebně vyzrálejší a propracovanější - laborování s ruchy a elektronikou zde má mnohem více prostoru. Úchvatná "New York", dojemná "Thinking Of Him" nebo melodramatické finále "Rex" tvoří nosnou kostru této po všech stránkách dotažené desky.
Otázka, zda kritikou vkládané naděje do talentovaného
Jacka Garratta budou zcela naplněny, první album "Phase" tak úplně nepotvrdilo. Jak tento schopný multiinstrumentalista, zpěvák, skladatel a producent zúročí svůj potenciál, ukáže až budoucnost, druhá, možná třetí deska. "Phase" shromažďuje už dříve vydané singly doplněné dalším materiálem a může vzbuzovat smíšené pocity a pocit nevyslyšených očekávání. Je to stejné jako Garrattovo předskakování na loňském pražském koncertě
Muse - část publika (asi ta větší) ho odzívala, ale byla tu skupina nadšených posluchačů, kteří obdivně tleskali Jackově energii a nesporným muzikantským kvalitám, kdy si všechno dělá sám. Jasné doporučení pro milovníky přístupu
Do It Yourself a míchání živého hraní s moderními technologiemi. (Pavel Parikrupa)
Rok 2016 sice na poli tanečně popového mainstreamu jasně patřil
The Chainsmokers, nejlepší dlouhohrající desku žánru ale představuje "Cloud Nine"
Kygo. Na tu jsme si rozhodně počkali - vždyť obsahuje i jeho rok a půl starý průlomový singl "Firestone". Norský DJ a producent od té doby svým tropical housem výrazně ovlivnil EDM zvuk následujících dvou let: i takové "What Do You Mean?"
Justina Biebera zní jako od něj. Na rozdíl od Justina nebo Chainsmokers však Kygo v USA není singlově úspěšný, což je škoda, protože "Cloud Nine" zní jako bestofka. Nenaplnily se obavy, že mezi singly, kterým kvůli přeposlouchanosti už hrozí přeskakování, bude jen průměrná výplň. Kygo si navíc perfektně vybírá hosty, především mezi vycházejícími jmény, která se v pohodě vyrovnají hvězdnějším zpěvákům na albu, jako je třeba
John Legend. I když je základ skladeb stejný, tedy flétna, piáno, synťáky a melancholická melodie, Kygo pracuje s materiálem o něco originálněji než třeba
Avicii, a tedy nikdy nenudí. Jediným problémem je, že bez remixu jsou to tracky spíše do lounge baru než do klubu. Nebo na podklad YouTube vlogu. O to víc ale vezmou za srdce. (Petr Doupal)
34. Katie Melua - In Winter |
Katie Melua už v minulosti natočila krásné desky, které se po zásluze objevovaly v různých výročních žebříčcích, aktuální album "In Winter" je ale jiné. Tohle je totiž láska na první poslech. Nová studiovka není jen klasickým vánočním albem plným koled. A i když je tam také najdete, vždy jsou změněny k nepoznání. Sametově něžný hlas gruzínské zpěvačky se zde spojil s pětadvacetičlenným pěveckým sborem, a ať už zpívá vánoční písně, vlastní skladby nebo dokonce cover
Joni Mitchell, vše dohromady nádherně ladí a jediné, co k tomu chybí, je křupající bílý sníh pod nohama. Zimních alb postrádajících klasickou americkou kýčovitost je velmi málo, k bezchybným kolekcím od
Stinga a
Kate Bush tak po letošku přibývá další zástupce vkusně oslavující sváteční dny. Udělejte sami sobě radost a nepřehlédněte jej. (Jan Trávníček)
33. Aurora - All My Demons Greeting Me As A Friend |
Aurora Aksnes pocházející z norského Bergenu bude mít letos sice teprve jedenadvacet let, ale díky své osobnosti a hudebnímu nadání se už teď jeví se jako nejvíce fascinující osobnost nového popu. Působí především mimořádně přirozeně, podle svých potřeb píše skladby podivné, občas smutné, někdy plné temných emoci, ale zároveň nesmírně chytlavé, dospělé a nejednou dětským způsobem extatické. Její největší silou je však hlas, plný sebeovládání a mnoha složitosti, holčičí, ale technicky neuvěřitelně schopný. Každá písnička vytváří miniaturní příběh, který se nezdá být z deníku teenagerky, ale z poznámek staré duše, která strávila život fascinovaný přírodou, zakořeněnou v tradici a pozorováním lidí. Na loňském debutovém albu "All My Demons Greeting Me As A Friend" míchá popové hymny se skromnými, ale stejně působivými písněmi. Je to jeden z nejzajímavějších popových debutů posledních let, a jistě nejvíce upřímný. Není potřeba vždy překonávat žánrové bariery, Aurora ukazuje, že stále může stačit pouze kombinace talentu a osobnosti, aby dokázala obhájit relevantnost popu. (Wojciech Nowacki)
Tip Tomáše Rozkovce: Anderson/Stolt - Invention of Knowledge
Jon Anderson, kdysi frontman slavných
Yes, se tímto albem, po mnohých hudebních tápáních, vrátil do vod, kde se pravděpodobně cítí nejlépe. Ve spolupráci s Roinem Stoltem (
The Flower Kings,
Transatlantic) nahrál desku, která je esencí toho nejčistšího art rocku sedmdesátých let s moderním pojetím progresivního rocku. Dává tak vzpomenout na zásadní díla Yes, ale též je odkazem na jeho sólový počin "Olias of Sunhillow". Toto koncepční dílo, které rozhodně, pro jeho košatost, není na jeden poslech, je rozděleno do čtyř celků, z nichž každý přináší tolik hudebních vrstev a nápadů, že by mnohým současným kapelám vystačily na celé album. Pozoruhodný je výkon samotného interpreta, který se po zdravotních problémech vrátil v plné síle a jeho hlas je opět křišťálově průzračný. Na poli progresivního rocku se loni urodilo několik výtečných alb, ale toto mezi nimi rozhodně vyčnívá.
Pet Shop Boys si k produkci alba "Electric" v roce 2013 přizvali
Stuarta Price. Hudební kritici jásali, deska se prodávala víc než slušně a samotné britské dvojce se na tanečním parketu zalíbilo - další spolupráce se nabízela sama. Proti veškerým očekáváním zní ale "Super" jinak než tři roky starý předchůdce - písně jsou podstatně kratší a melodičtější. Nezměnila se však kvalita textů. Rozhodně není řeč o výjimkách v podobě naprostých ulítlostí "Groovy" a "Pazzo!", jde ale například o neskutečně milou vzpomínku na devadesátky jménem "Pop Kids", na metafory bohatou "The Dictator Decides" nebo jako břitvu ostrou kritiku aktuální společnosti "Twenty-Something". Ani se svojí třináctou řadovkou Pet Shop Boys nezklamali. I když je totiž oběma Britům okolo šedesáti, dokáží hudbu dělat stejně zábavnou jako před třiceti lety. (David Böhm)
31. Passenger - Young As The Morning Old As The Sea |
Ať si zlé jazyky klidně dál tvrdí, že
Passenger už nikdy nepřekoná úspěch "Let Her Go" a zůstane navždy v kolonce
one hit wonder. Písničkář Mike Rosenberg se ani na své už sedmé řadové desce nesnaží urputně hledat nástupce multiplatinového hitu. Naopak, z rušných hitparád se stahuje do klidu přírody, kde čerpá inspiraci. Před vznikem novinky cestoval po Islandu, Novém Zélandu i Austrálii. Není proto divu, že v jeho nekomplikovaných písničkách hřeje slunce do tváře, cvrlikají ptáci a šumí moře. I ve svých dvaatřiceti letech si uchovává svou klukovskou duši a objevuje svět, upřímně fascinován každou jeho nově nalezenou krásou.
"Říká se, že domov je tam, kde je srdce, ale mé srdce je divoké a svobodné, takže jsem bezdomovec," zpívá muž s
héliovým hlasem v "Home" a otázku volnosti, tak stěžejní pro toto album, nakousne i v nádherném
ptačím duetu s kolegyní
Birdy. Passenger ví, jak dostat fanoušky do kolen, aniž by pro to musel kalkulovat. Kdyby ne, těžko by se "Youg As The Morning Old As The Sea" stalo jeho prvním #1 albem ve Velké Británii. (Tomáš Svoboda)
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
zahraniční videoklipy | domácí videoklipy 
