Někdo říká, že dobré hudby je málo, my říkáme, že dobré hudby je hodně. A skvělé taky. Ze zahraničních desek, které vyšly v minulém roce, hlasovalo 23 redaktorů musicserveru pro celkem 229 alb, z nichž vzešlo čtyřicet nejlepších. Které nahrávky se umístily na na prvních deseti pozicích?
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
zahraniční videoklipy | domácí videoklipy
Australanka
Sia se od singlu "Titanium"
Davida Guetty a následně svého vlastního hitu "Chandelier" veze na vlně předtím až tolik nepoznaného mainstreamového úspěchu. Proto se nejde moc divit, že její loňská řadovka "This Is Acting" nabídla opět tuto její tvář, jen hitovější a roztříštěnější. Skladby, původně psané hlavně pro jiné interprety, které si zpěvačka ale nakonec nechala pro sebe (nebo jí je oni interpreti s díky vrátili), sice neukazují Siu rovna takovou, jakou ji její skalní fanoušci mají nejradši, přesto se jedná o kolekci silných skladeb, z nichž by hit mohla být snad každá. Ať už je to rozmáchle epická "Bird Set Free", houpavá "Cheap Thrills" nebo vokálně neuvěřitelná "Alive", vždy se jedná o písničky, které vždy dokáží alespoň na chvíli roztrhnout šeď rádiového éteru a prozářit jej. Je sice pravda, že Sia si našla
to své a stále se toho drží, i tak je ale pořád jedinečná. (Honza Balušek)
9. Iggy Pop - Post Pop Depresion |
Iggy Pop se vrátil a to ve vší parádě a v plné síle. Přes odbočku, kdy koketoval s jazzem, blues a šansonem, vydal po patnácti letech plně post punkové album, které rezonuje s tím nejlepším, co kdy ve své sólové kariéře nahrál. Nový materiál v mnohém připomene berlínskou éru, kterou společně prožil ve společnosti
Davida Bowieho, mj. odkaz na společnou tvorbu je zde zcela jasný, či psychedelický garážový rock, kde jsou písně zahalené do jakéhosi mlhavého oparu, z pod kterého se dere kdysi mladická dravost. Posluchači to tak navodí až sladkobolnou a pošmournou nostalgii míchající se s melancholií po dávno zašlých časech. To vše se line albem jako zlatá niť. Většina skladeb má velmi silný melodický motiv, z nichž mnohým nechybí ani hitové ambice. "Post Pop Depression" je jednoznačně příjemným překvapením uplynulého roku a je rozhodně nadprůměrným albem v diskografii Iggyho Popa. (Tomáš Rozkovec)
Tip Tomáše Parkana: Lang Lang - New York Rhapsody
Aktuálně zřejmě nejslavnější světový klavírista
Lang Lang se s výjimkou několika soundtracků dosud držel klasických autorů. S loňským albem "New York Rhapsody" se ovšem poprvé vydal do oblasti populární hudby a známých melodií a navíc si k tomu pozval i hosty, jako jsou Andra Day, Kandace Spring, Lisa Fischer,
Madeleine Peyroux či
Lindsey Stirling. S nimi nahrál melodie, které se vážou k New Yorku, včetně "Empire State Of Mind"
Alicie Keys nebo ústředního tématu z filmu "Spiderman". Výsledkem je excelentní dílo, kde se potkává Lang Langova virtuosita a cit pro hudbu klasického pojetí s vnímáním hudby jeho hostů, které je obvykle tomuto na hony vzdálené. Nejlépe je to slyšet ve více jak dvacetiminutovém Gershwinově eposu "Rhapsody In Blue", kde takto
rozmlouvá s jiným slavným klavíristou Herbiem Hancockem a kde je zcela zřejmé, co přináší jeden a co druhý. Přesto ale tato spojení, ač jsou leckdy dosti odlišná, fungují naprosto bezchybně a harmonicky. Lang Langův styl je natolik signifikantní, že nyní pochyb, kdo celé nahrávce určuje hlavní směr, zatímco hosté určují, kolik odboček na této cestě podniknete a kam se budou ubírat. V celkovém vyznění je pak "New York Rhapsody" velmi dynamická a organická nahrávka, která neustále roste, vyvíjí se a přináší leckdy překvapivé momenty a zlomy.
Třetí album kanadského hitmakera
The Weeknda vyniká především svou pestrostí, dík níž dokáže oslovit různorodé skupiny posluchačů. Nesmlouvavý rap se v rychlém sledu střídá s klidnějším r'n'b a popem, až na konci stopáže vyústí tvarem, který nemálo připomíná
Michaela Jacksona. Veskrze moderní zvuk z pera jmen, jako jsou Cirkut,
Diplo nebo
Max Martin, svěžím způsobem polidšťují trochou futuristického retra
Daft Punk. Nepředvídatelně fungující pelmel drží při sobě především výrazný autorský rukopis samotného The Weeknda otisknutý ve všech skladbách jak po textové, tak i produkční stránce. Z každé z nich lze cítit nadšený tvůrčí přetlak nadaného hudebníka, který tak do současného mainstreamu vnesl velkou dávku upřímné muzikálnosti. (Lukáš Boček)
7. Radiohead - A Moon Shaped pool |
Radiohead na svém loňském albu přináší trochu něco jiného, než na co byli posluchači této kapely zvyklí. Ubylo experimentování se zvuky či s prvky elektronické hudby, na místo toho přináší desku plnou melancholie a snění. Kytary víceméně ustoupily do pozadí, hrají jen jaksi mimochodem, až téměř v minimalistickém pojetí. Podtrhují tak sférickou náladu jednotlivých skladeb, jejichž základem je pulsující rytmická sekce s klávesovou nebo smyčcovou stěnou. Do větších experimentů se skupina nepouští, o to více se zaměřuje na budování atmosféry, která je místy až hypnotická, ne nepodobná stylu
Pink Floyd. Tu podtrhuje podmanivý zpěv Thoma Yorka. Z pohledu vývoje kapely se toto album může zdát jako sázka na jistotu a přiblížení masám, nicméně opak je pravdou. Radiohead stvořili skvělé album vhodné k nočnímu poslechu a rozjímání. (Tomáš Rozkovec)
A je tam! Ta, kterou jste nejvíce očekávali jako číslo jedna, se propracovala alespoň do první desítky, milovaná, ale častěji nenáviděná
Lady Gaga. Její perfektní iluzi jsme v redakci přijali sice ne tolik s nadšením, ale směska country, folku a snaha o osobní zpovědi prostě nějak vyšla.
Mother Monster se oloupala k dužině jako pomeranč a nasadila nám brouka do hlavy. Věnovali bychom tolik prostoru takové desce, kterou by představila například
Sheryl Crow? Je nám více sympatická dáma s růžovým kloboukem a kytarou než dekadentní psuedo-scifi persóna? O tom můžeme vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat. (Tomáš Navrátil)
Tip Honzy Baluška: Troye Sivan - Blue Neighbourhood
Debutová deska australského (téměř) teenagera Tryoe Sivana sice vyšla už v prosinci 2015, v létě minulého roku se ale objevila její reedice a v listopadu pak i remixová verze. Každopádně by byla chyba tohoto talentovaného mladíka a jeho první dlouhohrající desku minout, protože je na soudobé popové scéně opravdový úkaz. Patří mezi ty popové umělce, kteří hudbu milují a chtějí i něco sdělit, ne jen mít kariéru, hity v žebříčku a vlastně neřešit, co a o čem zpívají. I když by určitě mohl strávit nějaký čas ve studiích soudobých slavných producentů, místo toho desku nahrál převážně se svými australskými kolegy a souputníky, díky čemž zní "Blue Neighbourhood" naprosto jinak než většina popové produkce posledních let, originálně, čistě, místy přesto epicky. Ta deska je tak plná citu, až to občas bolí. Stejně jako
klipová trilogie se skladbami "Wild", "Fools" a "Talk Me Down". A to
Troye Sivan začínal jako youtuber...
Trable s láskou má čas od času asi každý. Ti lepší z nás z nich dokáží i profitovat. Ti úplně nejlepší natočí "Lemonade". Anebo že by tohle praní špinavého prádla Carterových na veřejnosti byl jenom šikovný marketingový tah? O to v závěru vůbec nejde.
Beyoncé a jejímu týmu producentů se totiž podařilo dát dohromady materiál, před nímž smekli i posluchači zpěvačkou dosud nedotčení. Svou roli zahrál především odklon od mainstreamu. Snad kromě úvodního singlu "Formation" - třebaže ani ten není vyloženě rádiovým tahákem - tu hity zkrátka nenajdete. Se čtyřiceti pěti minutami poctivé hudby můžete ovšem počítat jednoznačně. Reggae nástavba "Maps"
Yeah Yeah Yeahs "Hold Up", navztekaná rocková session s
Jackem Whitem "Don't Hurt Yourself", erotikou nabitá r'n'b klubovka posvěcená pro změnu
The Weekndem "6 Inch", pocta country (i otci) "Daddy Lessons" či již zmiňovaná hiphopová "Formation" s politickým podtextem - to jsou jen některé střípky z této žánrově pestré kolekce.
Odplata za zraněné city neměla od dob "Kill Bill" lepší umělecké ztvárnění. (Simona Knotková)
4. Nick Cave & The Bad Seeds - Skeleton Tree |
Na "Skeleton Tree" čekali posluchači
Nicka Cavea s napětím. Rodinná tragédie, která se před jejím nahráváním stala a která je pro toho, kdo ji nezažil, nepředstavitelná, s člověkem zamává. A s empatickým a citlivým umělcem, který je mediálně sledovaným, o to víc. "Skeleton Tree" je pak Caveovým pokusem naučit se s tím dál žít. Pokračovat. Dělat to, co umí. A on to umí. Na albu, které je zase postavené do jiné roviny než jakékoliv z předešlých, se znovu ukazuje výjimečnost hudebního souznění Nicka Cavea a Warrena Ellise. Jejich vzájemné dopovídání načatých vět, vzájemná podpora a porozumění si. "Skeleton Tree" je poklidná nahrávka, bez výrazných melodií, Cave tu o dost méně zpívá a o dost více deklamuje. Ale napětí a atmosféra, které se na té nedlouhé desce podařilo zachytit, jsou až posvátně silné. A ve spojení s dokumentem "One More Time With Feeling", v němž celé album zazní a který album i všechny okolnosti s ním spjaté vysvětluje, si tu sílu uvědomíte ještě mnohem víc. Vlastně já už ji nedokážu vnímat samostatně, to spojení s filmem už neodpářu. Caveovi se povedlo nahrát sice bezhitovou, ale o to stmelenější desku. Nádhernou. A i když jsem si s jejím prvním poslechem myslel, že ji brzy odložím, zatím se k ní pořád pravidelně vracím. Právem je to jedno z klíčových alb loňského roku. (Honza Průša)
Tip Simony Knotkové: The Range - Potential
Pokud k vašim nejoblíbenějším deskám roku 2015 patřila "In Colour"
Jamieho xx, neměla by vám uniknout ani loňská "Potential" od The Range. Ta je výjimečná především způsobem, jakým ve studiu vznikala. Newyorský DJ upustil od klasické metody oslovit již zavedená umělecká jména a strávil více jak dvě stě hodin hledáním samplů po těch nejzazších koutech YouTube. Kdysi snad nadějní rappeři, zapomenutí mladí lidé s ambicemi, jejichž videa stěží získala hrstku zhlédnutí, nebo jedni z milionů coverových interpretů - ty všechny
The Range nechal na pozadí svého elektronického základu promluvit. Výsledkem je kvalitní nahrávka definující generaci plnou potenciálu, ale jen málokdy využitého.
3. PJ Harvey - Hope Six Demolition Project |
Na novou desku anglické písničkářky
PJ Harvey se čekalo zatím nejdelší dobu v její kariéře, celých pět let. Čekání se každopádně vyplatilo, "Hope Six Demolition Project" je zdařilým nástupcem poslední "Let England Shake". Deska oholená jen na základní rockové instrumenty (kytara-bicí-basa a občasný, ale přesně použitý saxofon) příjemně překvapí silnými a chytlavými refrény i pádnými slovy. Rockové písničkářství jak vyšité. Čisté, syrové, bez příkras, útočné, ale přesto bez zbytečných póz a přepjatostí. (Jiří V. Matýsek)
2. Leonard Cohen - You Want It Darker |
Kanadský písničkář
Leonard Cohen nahrál další překrásnou desku, bohužel svou poslední. A ostatně, jako by se i na celém albu pro jistotu se všemi loučil nebo nás připravoval na svůj možný odchod, když v úvodní a titulní skladbě zpívá
"I'm ready, my lord". A vlastně i celé album se nese v podobném duchu. Čtrnáctá Cohenova nahrávka ale není oslavována a silně hodnocena pro tu smutnou událost, kladné recenze sklízelo právem hned po vydání, v týdnech, kdy dvaaosmdesátiletý pan Cohen ještě žil. To loučení ale naznačovala i hudební stránka desky. Leonard Cohen nahrál klasickou cohenovku. Desku takovou, jak si ho pamatujeme z pražských koncertů, desku pro něj typičtější než předešlé album "Popular Problems". A vedle toho je i v textech hodně osobní, až intimní a téma odchodu nebo loučení se zde dá vyčíst. A tak můžeme spekulovat, jestli plánoval ukončení své hudební kariéry, nebo věděl víc, podobně jako David Bowie. V každém případě nahrál album, které jeho kariéru mistrovsky uzavírá. Budete nám chybět, pane Cohene. (Honza Průša)
1. David Bowie - Blackstar |
Pár dní před svými devětašedesátými narozeninami vydal
David Bowie album "Blackstar", které bylo nejvíce doceněno právě až po oznámení jeho úmrtí. Upřímná, energická a experimentální deska, kterou autor nahrál s vědomím blížící se smrti, se stala hned zkraje ledna adeptem na album roku. Žánrově, i když se materiál nejvíce pohybuje v rockových vodách s nádechem jazzové atmosféry, posluchači proplouvají napříč krautrockovými výstřelky, ambientně klidnými polohami i elektronickými podklady, doplněny jsou třeba i gregoriánským chorálem. Nejvíce experimentální skladbou je třeba právě desetiminutový titulní kousek, nejupřímnější výpovědí o blížícím se skonu zase tklivá balada "Lazarus". Pětadvacáté studiové album je tak důstojným rozloučením Mistra, jak se sluší a patří. (Aleš Lochman)
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
zahraniční videoklipy | domácí videoklipy 
