Může se z bad boye zase stát poslušná ovečka? To je hlavní otázka, která se k druhému albu někdejšího vítěze X Factoru vztahuje asi nejvíce. Zásluhy mu upírat nemůžeme - James Arthur s hitem "Impossible" skutečně zazářil, docela dobře se nakonec dařilo i dalším singlům a díky kvalitnímu debutu se ze zpěváka jednoho hitu stal interpret, který k nám přijel koncertovat dokonce dvakrát během jednoho roku. Už tehdy jsme ale věděli, že britský interpret není zrovna typickou hvězdou a všechno to pozlátko mu není úplně vlastní. Navíc to není zrovna intelektuál, máme-li to říct ještě relativně slušně, takže kontroverze díky urážkám homosexuálů na Twitteru bohužel nebyla jediným problémem, s nímž se jeho okolí muselo vyrovnávat.

Po smazání účtu se za jeho nevybíravé poznámky měnilo ledacos. Městská rada v Manchesteru se kála za to, že jej nechávali rozsvítit vánoční strom, protože tehdy ještě netušili, s jak homofobním člověkem mají tu čest, a iTunes dokonce pod nátlakem rozzuřených zákazníků muselo vracet peníze za jeho album. Vše vygradovalo v roce 2014, kdy si na mariuhaně a prášcích proti depresím závislý Arthur nahrál vysněný rapový mixtape, kde si nebral servítky a v ironickém songu "Follow The Leader" si vyřizoval účty se svým mecenášem Simonem Cowellem. Ten jej na základě toho vyhodil ze své nahrávací společnosti Syco a chvíli to vypadalo, že tím kariéra jednoho talentovaného pěvce skončila. "Někdo by mu měl říct, aby prostě držel hubu a nahrával desky," vyjádřil se tehdy na jeho adresu Cowell. Máte-li zájem trochu nahlédnout za oponu showbyznysu, zmiňovanou píseň si určitě poslechněte.

Kamarád Eda Sheerana procházel nelehkým obdobím, nakonec se mu ale podařilo plácnout si s labelem Columbia Records a na svém Facebooku pak zveřejnil první singl "Say You Won't Let Go". Ten prakticky bez jakéhokoliv proma vyletěl nahoru nejdříve v Německu, pak i ve Velké Británii a na čísle jedna se držel celé tři týdny. To byla pro hamižného Cowella dostatečně zřetelná zpráva, a tak se s Arthurem opět usmířil a vůbec poprvé v historii svého vydavatelství s ním podepsal smlouvu i podruhé. Co přesně se ve smlouvě píše, se asi hned tak nedozvíme, z poslechu alba s příznačně lítostivým názvem "Back From The Edge" je ale jasné, že by teď měl modrooký divoch vzorně poslouchat a nahrávat jen takové písničky, které se budou dobře prodávat.

Na vytouženou rapovou desku tedy Arthur musel opět zapomenout a jedinými hiphopovým příspěvky je sloka v podání Shotty Horroh v písni "Sermon", jeho vlastní ve svižnější skladbě "Prisoner" a perfektní funky věc "Sober" s úžasně funkčně použitými sbory. Prakticky všechno ostatní jsou tak popové a soulové balady, které sice samy o sobě nejsou špatné, ale v takovém množství a se znalostí souvislostí vedoucích k jejich vzniku jim ani přes emotivní podání nelze příliš věřit. Na upřímnost se tak tentokrát moc nehraje, hlavní je neškrábat, nekousat a především bezpečně generovat penízky.

Už v nepatrně údernější titulní skladbě si kamarád Nicole Scherzinger sype popel na hlavu a omluvy se nesou celou deskou, podobné téma se objevuje i v písni "Prisoner", v cajdáku "Phoenix" nebo už ve vyloženě otravně ubrečeném "Remember Who I Was". Přes veškerou lačnost, hněv a snad i agresivitu Arthurovy povahy a jeho zpěvu je ale z jeho písní stále cítit smutek.

Nechybí však ani klasické lovesongy jako například uplakaná "Can I Be Him" nebo bezpečný druhý singl "Safe Inside", který se od první ochutnávky "Say You Won't Let Go" liší jen pramálo. Bezchybné pěvecké podání zůstává a sem tam se záchvěvy upřímnosti zjeví i v textech, jen ta hudební složka jako by se bála přijít s něčím opravdovým a nečekaným, proto posluchače čeká vlastně jen jediné překvapení. A to v závěrečném songu "Finally", kdy skladbu o rodině, smíření se sám se sebou a hrdosti náhle přetne fantastický zlom v tu nejméně pravděpodobnou chvíli, a probudí ho tak z lehké letargie. Škoda, že takových momentů nenabízí druhá studiovka více.

Očekávaný scénář s druhou řadovkou zaměřenou na americký trh, kde nikoho nebude zajímat, jak jsme očekávali při recenzování debutu, je tak s "Back From The Edge" ještě odložen. Osmadvacetiletý Andrew, jak mu jeho přátelé říkají, když ho chtějí naštvat, totiž teď má co dělat, aby ze sebe smyl nálepku potížisty a Británie, potažmo celá Evropa jej tak musí vzít znovu na milost. Stane-li se to, možná se nakonec čistě hiphopového albového propadáku přece jen dočkáme. V tuto chvíli ale rodák z Middlesbrough zatím jen opatrně přešlapuje na místě.