Jestliže jste v roce 2011 zavítali na vídeňský Donauinselfest nebo o rok později navštívili jemu nedaleký festival FM4 Frequency, mohli jste se sami přesvědčit, že zejména, ale zdaleka nejen u našich německy hovořících sousedů se plešatému písničkáři s medovým hlasem neskutečně daří. Němci a Rakušané na interprety odjinud slyší spíše zřídka, pokud se ale umělec na jejich trhu jednou prosadí, zpravidla na tom může stavět ještě hodně let poté. Podívejte se třeba na Billy Talent, Avenged Sevenfold, Limp Bizkit a další.

Milow je na tom podobně a přestože je zvyklý, že jej u našich sousedů čekají tisíce fanoušků, v pražském klubu Roxy šlo ve srovnání s tím o návštěvu doslova žalostnou. Horní patro zůstalo zavřené a i dole pod pódiem by se určitě vešlo ještě minimálně jednou tolik lidí, než kolik jich reálně dorazilo. Ekonomicky to tedy asi pro pořadatele z Fource Entertainment asi nebyl nejúspěšnější večer, nicméně nálada v sále byla i tak dobrá. Co dobrá, vynikající!

S aktuální deskou "Modern Heart" se Jonathan Ivo Gilles Vandenbroeck, jak zní jeho pravé jméno, vydal od akustického zvuku více k elektronice a populárnímu tropical housu, což možná některým fanouškům nebylo úplně po chuti, ať už ale změnu zvuku hodnotíte jako vypočítavost nebo vývoj, faktem je, že se mu díky tomu na novince sešlo tolik potenciálních hitů, že by ve světě, kde v rádiích bodují lidé jako Matt Simons, Rag 'N' Bone Man nebo přespříliš vyumělkovaný Olly Murs, mohlo klidně zadařit a nějaký ten hit by z něj mohl vypadnout. Největší naděje byly určitě vkládány do už i v českém éteru protáčeném singlu "Howling At The Moon", který Milow odehrál v začátku show a v prodloužené verzi kupodivu i na jejím konci. Reakce byly i navzdory počtu návštěvníků maximálně pozitivní, toto však zdaleka nebyl koncert jen o jedné písni.

Na Milowovi je totiž skvělé hlavně to, že to není žádná nafoukaná hvězda, ale skromný chlap, který si váží pozornosti, jaké se mu dostává a podobně jako Passenger nebo jeho krajanka, aktuálně těhotná Selah Sue, chce své fanoušky primárně potěšit. Celý koncert šestičlenného tělesa, v němž si kromě hlavní hvězdy brala nejvíce pozornosti pozoruhodná vokalistka Nina Babet, byl proto prošpikován historkami a sebeshazujícímí vtípky, které z pětatřicetiletého sympaťáka dělají ideální volbu na závěrečný koncert jednoho z příštích ročníků Colours Of Ostrava.

Na pódiu, které vkusně zdobily tři řady tenkých tyček osázených efektními diodami, došlo kromě šťavnatých novinek "The Fast Lane", "Really Rich", "Lonely One", o níž se muzikant rozpovídal v rozhovoru pro musicserver nebo předpřídavkové "No No No" také na starší hity. Mezi nimi vyčníval singl "You Don't Know", s nímž Milow prorazil v Belgii ještě před úspěchem zmiňovaného coveru, svižná "You And Me (In My Pocket)", která roztancovala i poslední stydlíny a také "Ayo Technology", kterou si publikum zhusta natáčelo na mobily, přestože se proti nim v písni samotné paradoxně naopak bojuje. Zapomenout bychom ale neměli ani na cover Siina aktuálního hitu "The Greatest" a také jediného smutnějšího momentu večera, kdy se vzkazem, že klavírní baladu "Way Up High" napsal pro svého již zesnulého otce interpret zvážněl a přes znatelný knedlík v krku píseň jen tak tak dozpíval.

V přídavku se muzikanti spolu s předskokanem Kelvinem Jonesem, jehož hlas je mimochodem nádherný, seřadili kolem jednoho mikrofonu postaveném v srdci publika a už tak úžasně optimistický večer, proměnili v ještě o něco sevřenější a intimnější vystoupení. Jako celek ale v modré košili, džínách a kytarou kolem krku vystupující Milow zapůsobil jako fantastický životabudič. Tolik dobré nálady se z pódia sypalo naposledy snad na Mikovi. Když interpreta jeho vlastní koncerty ohromně baví, není prostě co řešit. Teď už jen doufat, aby si i u nás mohl podobně jako třeba Passenger své fanoušky dobrými ohlasy postupně vychovat a těch davů se snad nakonec dočká i v Praze. Jen to nevzdat.