Kolín nad Rýnem. Čtvrté největší město Spolkové republiky Německo, jehož největší dominantu tvoří katedrála Sv. Petra spolu s mostem Hohenzollern Brücke a které je mimo jiné známé také pro své termální lázně, botanickou zahradu se zoo, zábavní park Phantasialand Brühl, desítky muzeí nebo proslulou kolínskou voňavkou. S více než jedním milionem obyvatel se mu také přezdívá nejteplejší město Německa.

Minimálně poslední věta však v promrzlém betonové džungli v pátek k večeru rozhodně neplatila. O co však bylo venku chladněji, o to vroucnější atmosféra panovala vevnitř. Yellowcard při oznámení svého finálního světového turné v Evropě oznámili jen pouhých devět zastávek, z toho jednu v Amsterdamu a dalších šest ve Spojeném Království. Do Kolína nad Rýnem se tak na čtvrteční i páteční koncerty sjeli fanoušci z celého starého kontinentu, mimo naší výpravy plahočící se autobusem dlouhých jedenáct hodin jste tak v davu mohli potkat i příznivce z Polska, Norska nebo dokonce Finska.

Nebylo tedy divu, že se páteční koncert avizovaný do prostor Live Music Hall (zhruba obdoba našeho Lucerna Music Baru) přesouval pro velký zájem do industriální části města připomínající vídeňský komplex Gasometer. Mezi všemi těmi průmyslovými a více či méně opuštěnými halami se totiž skrývalo Palladium, kulturní prostor velikostí i stavebním rozložením připomínající Forum Karlín, jen o jednu řadu balkónů chudší. Na stěnách lákaly plakáty na rozlučkové koncerty The Dillinger Escape Plan, velkolepé turné Avenged Sevenfold nebo u nás méně známé rockery Gun, v publiku se zase pořádaly neoficiální soutěže a největší množství festivalových pásek na rukou, doplněné o parádní přehlídku triček, kterými se kapela nechala podporovat fanoušky za celou svou kariéru.

Na pódiu to nejprve roztáčeli britští The Kenneths, které jsme bohužel nestihli a po nich ještě švédští Normandie, což je velmi atraktivní spojení melodického pop-punku s uřvaným coreovým vokálem a post-hardcorovými kytarami, jež se vzájemně proplétají, střídají si role a navzájem se dráždí. Živočišný projev a vytrvalá komunikace s publikem zapříčinily brzké zdvižení rukou, skákání i tleskání do rytmu a na hlavní hvězdy se tak čekalo o poznání radostněji. Ještě větší množství euforie však zapříčinil DJ vyplňující prostor při přestavbě pódia, když pustil nejprve "All The Small Things" Blink-182, následované "Tell All Your Friends" už v únoru v Německu opět hrajících Taking Back Sunday a nakonec završené ještě "Sugar, We're Going Down" zbožňovaných Fall Out Boy. Dav přesahující tři tisíce hlav už v tu chvíli sborově zpíval našprtané texty a skákal do rytmu jako kdyby šlo už o regulérní koncert.

Ano, atmosféra byla vskutku elektrizující. Už tak silnou motivaci slibující vůbec poslední podívanou podpořil navíc i fantastický setlist slibující nejprve odehrání nejslavnější desky "Ocean Avenue" z roku 2003 od začátku až do konce a v přídavku pak měly být hity z ostatních alb kombinované s raritami. Jelikož už ale jeden takový koncert Yellowcard odehráli v Live Music Hall o den dříve, sestavili pro publikum v Palladiu setlist úplně nový. Nikdo tedy po první písni nevěděl, co bude dál a to z jedinečné události udělalo ještě napínavější podívanou.

Celá scéna spočívala ve vyvěšení dat vzniku a zániku kapely, tedy roky 1997 a 2017, mezi nimiž viselo všech pět log, které skupina za těch dvacet let existence používala. Jen co však doznělo úvodní apelování na věčně všechno točící mládež a rozezněla se povědomá houslová melodie avizující odstartování se songem "Believe", rozjel se v publiku takový kotel, že to nemělo obdoby.

Že bude pod pódiem pořádně plno, bylo jasné už z té mačkanice před startem, ale takto neuvěřitelný masakr nečekal asi nikdo. Bylo úplně jedno, jestli jste drobné děvče nebo dvoumetrový stokilový chlap, dav si s vámi pohrával jako nelítostná vlna tsunami. Stovky lidí se nekontrolovatelně přelévaly zleva doprava, zepředu dozadu a zase zpátky, manevrovací prostor se zúžil na naprosté minimum a ať jste chtěli nebo ne, kotel vás totálně pohltil. Vyslovíme-li názvy skladeb, které následovaly hned posléze, tedy "Lights And Sounds", "Way Away" a "Always Summer", musí být fanouškům zřejmé, že s první písní životu nebezpečná zábava neskončila.

Těžko se to popisuje, ale pokud si vybavíte jedny z nejdivočejších kotlů, jaké kdy u nás byly k vidění, tedy ty během Arctic Monkeys, The Prodigy a Sum 41, všechny svorně se odehrávajících se na různých ročnících Rock for People, tak tato kolínská výheň se jim mohla přinejmenším rovnat. V něčem tak omamném a nekontrolovatelném jste absolutně ztráceli schopnost rozlišovat, kde je nahoře a kde dole. Divoká, běsnící masa lidí v člověku probouzela spolu s fantastickou hudbou na pódiu čiré zvířecí pudy. Celé dvě hodiny jste se sebou nechávali cloumat, šlapat si po palcích a sem tam možná i dostali i nějakou tu nechtěnou ránu do nosu, ale neúnavně vytvářené circle pity, během nějž před "Rough Landing, Holly" pár kluků dokonce udělalo i pár ukázkových přemetů střílely původní očekávání kamsi do vesmíru.

Jasně, dalo se čekat, že to bude super, Yellowcard přece naživo vždycky uměli a i když je jejich muzika v zásadě poměrně jednoduchá, energické podání plné rockových gest, bezchybné hry a čistého zpěvu kdykoliv dokázalo strhnout lidi na jejich stranu. Když se ale koncert přehoupne do druhé poloviny a vy stále vidíte, že na nadšení celého sálu se nic nemění a pomlácení fanoušci skáčou při refrénu "Awakening" jako pominutí, je znát, že ať už do Kolína přijeli odkudkoliv, plně si uvědomovali, že je to dost možná naposledy a nechtěli mít po návratu domů výčitky, že si to snad dostatečně neužili.

Formace, v níž bubenické křeslo po dočasném angažmá Natea Younga z rozpadlých Anberlin aktuálně převzal Jimmy Brunkvist ze spřátelených Like Torches, čímž sice nezapomenutelného Longineu W. Parsonse III. pochopitelně nenahradil, ale minimálně už jeho hra nebila tolik do očí jako u předchůdce, zvolnila jen párkrát. V baladě "Sing For Me" zpěvák Ryan Key tradičně zavzpomínal na tetu Stephanie, která zemřela na rakovinu v roce 2012, v "Empty Apartment" odehrané jen na akustickou kytarou s lehounkým přizvukování houslí věčně se usmívajícího Seana Mackina se frontman omámený hlasitě zpívajícím publikem jen tak tak nerozplakal a za mírnější můžeme považovat i momenty se skladbami z alb "Lift A Sail" a aktuálního "Yellowcard". Stačilo však jen trošku polechtat plyn a fanoušci už se zase přelévali ze strany na stranu.

Dnes už šestatřicetiletý předák publiku kromě svého bezkonkurečního přednesu hlavně opakovaně zdůrazňoval, že právě tento koncert navštívilo z celého jejich současného turné největší množství lidí nebo také že aktuální koncerty jim dávají po dlouhé době možnost hrát kromě největších hitů i méně známé věci a rarity. V té souvislosti vzpomněl i na song ze soundtracku z Raimiho druhého "Spider-mana" z roku 2004, kam muzikanti z Jacksonville tehdy přispěli písní "Gifts And Curses". "Obecně platí, že delší písně bývá problém zařadit na setlist", řekl mimo jiné Key v rozhovoru pro musicserver před třemi lety jako odpověď na otázku, zda jednu ze skrytých perel jejich repertoáru někdy budeme mít možnost slyšet naživo. Snad i díky tomu na ni na aktuálním turné došla řada a to i v případě druhého německého vystoupení, kde se s pořadím i zařazením skladeb hodně míchalo. A že to stálo za to. Úchvatná spolupráce Mackinových houslí a Keyova klavíru dlouze a stabilně budovala atmosféru a vygradovala píseň do úchvatného kytarového finále, v němž nezbývalo než poděkovat tam někam nahoru, že jste to mohli zažít. Splněný sen.

V přídavku se po "Only One" ještě frontman vyjádřil obsáhlým proslovem k tomu, že je to opravdu naposledy a jak je rád, že to tak všechno dopadlo. Odpovědí mu bylo nekončící skandování názvu kapely, z nějž byli v sále naměkko asi úplně všichni. Finální jízda s největším hitem "Ocean Avenue" zakončila jeden z nejsilnějších koncertů, jaké kdy řada přítomných absolvovala, doslova královsky.

Je těžké uvěřit, že už je opravdu po všem. Yellowcard se během dvaceti let existence stali pro jednu generaci soundtrackem k dospívání, jejich svižná a zdravě agresivní hudba pomáhala nabrat energii při sportu i podržet v těžkých chvílích. Také to však byla kapela, od níž zná velká část hudební veřejnosti jen jeden hit. A ještě častější jev bohužel je, že mnohdy nezná ani ten. Když se kytarista Ryan Mendez po koncertě před halou bavil s fanoušky o tom, proč vlastně skupina končí, uvedl jako hlavní důvod ten, že rocková muzika v současnosti není dostatečně podporována. Že kamkoliv se podíváte, všude vidíte jen prázdný, mainstremový pop. A i to byl důvod, proč jejich poslední turné nemohlo zavítat do vícero států. Jednoduše na to nebyly peníze. Nevyplatilo by se to. Podle jeho slov tak nyní budou členové pracovat ve studiu s mladými muzikanty, fotit, věnovat se sportu a rodinám a kdo ví, třeba se zase za pár let na pódiu znovu objeví podobně jako to udělali po svém prvním rozpadu v roce 2010. Pokud se ale opravdu jedná o definitivní sbohem, nelze než smeknout za to, v jak špičkové koncertní formě se pánové rozloučili. Jakkoliv totiž studiově poslední léta klopýtali, vzpomínka na kolínský koncert vždy připomene v plné síle jejich hlavní odkaz. A sice fantastická vystoupení. Budou tady chybět.