Zasněžený les, vítr ve větvích, na oknech srubu mráz kreslí své obrazce. Uvnitř srubu, u krbu sedí stárnoucí, osamělý muž s kytarou. Sedí sám, přemítá a vzpomíná. To je v podstatě obraz, který naskočí při poslechu nového alba Davida Crosbyho. "Lighthouse", to je deska přímočará, hudebně nekomplikovaná, snadno poslouchatelná a výhradně akustická. Nejde o nic jiného než o hlas muže a jeho kytaru. Občas zazní druhý hlas či jiný zvuk, z valné většiny je však "Lighthouse" intimní výpovědí jediného muže.

Věk se na jeho (kdysi) andělském hlase podepsal - to snad ani nemůže být překvapením. Je hrubší, ve výškách o něco méně jistý, přesto je rozpoznatelný. Některé pasáže dávají okamžitě vzpomenout na nejlepší roky CSNY, s jejich promyšlenými harmoniemi i křehkými melodiemi.

Texty jsou výpovědí stárnoucího muže. Vzpomínkami na dávné lásky, na které se Crosby dívá s odstupem a přemítá nad minulými chybami ("Things We Do For Love"). Podstatným tématem je i příroda. Její básnické uchopení je v Crosbyho podání prosté, přesto však poměrně účinné a přesvědčivé ("Paint You A Picture"). Vzdáleného ducha rebelanství šedesátých let pak vyvolává předposlední - dost možná nejlepší - skladba "What Make It So?", melodicky výrazná a textově se tázající po vyšších hodnotách a po hledání toho, kdo nám tyto hodnoty očkuje.

Problémem alba "Lighthouse" je možná jeho jednoduchost a přímočarost. Hudba plyne bez výraznějších zákrutů či zrychlení, po celých čtyřicet minut v jednom jediném poklidném duchu. To až příliš svádí k ukolébání posluchačské pozornosti a útěku k jiným myšlenkám nebo činnosti. David Crosby si bohužel nedovede pro sebe ukrást pozornost. To však neznamená, že by to byla špatná deska. Pozornost si určitě zaslouží. Bohužel zapadne - a vychází to vnitřně přímo z alba - rychleji, než by si David Crosby zasloužil.