Americká zpěvačka JoJo se na hudební scéně pohybuje už dlouhých osmnáct let a to jí letos táhne teprve na dvacet šest. Za tu dobu vydala překvapivě pouze dvě studiová alba, se kterými sklízela úspěchy na začátku tohoto století. Na plnohodnotného nástupce "The High Road" jsme museli čekat jednu dekádu. Aby ukázala, že hudebně neumřela, stihla za tu dobu vydat dva mixtapy a několik EP. Po internetu poletují i jiná alba, jejichž materiál vždy zmačkala a oficiálně hodila do koše. Poslední počin "Tringle" sliboval žánrově rozmanité album. Trocha elektroniky, trocha tance a nějaké ty balady, kde svůj hlas vytáhne do závratných výšin. Po všech těch nadějných pokusech nám nakonec představuje album "Mad Love", které všem očekáváním rozhodně nedosahuje.

Na první poslech je patrné, že se JoJo chtěla zalíbit především americkým posluchačům. Písně se houpají v lehkém rytmu, často jsou přítomni nezajímaví rappeři a zpěvačka vystupuje jako silná žena, která nemá potřebu se nikomu omlouvat. Pilotní single "F*** Apologies" tyto pocity přesně vystihuje. Refrén je chytlavý a ani přítomný Wiz Khalifa tu ničemu nevadí. JoJo se ukazuje zase v jiném světle a vše by bylo naprosto v pořádku, kdyby se takto neukazovala ještě jedenáctkrát za sebou. Zbytek alba se brodí ve stejných vodách a jen občas se rytmus lehce zrychlí ("Vibe"), nebo naopak ještě silně zpomalí ("Music"). Poslech "Mad Love" trvá jen něco okolo čtyřiceti minut a přitom se zdá, že jste nad ním strávili dvě hodiny.

Nezajímavých desek jako je "Mad Love" existuje v hudební branži již tisíce a tato nebude mít problém mezi ostatní lehce zapadnout a splynout s nimi. Těžko říct, jak zpěvačce konečnou podobu diktovalo vydavatelství, ale přeci jen si zase rádi těch deset let na další album počkáme a budeme se těšit na ty nenápadné a slibné mixtapy a tringly, ze kterých jde více cítit láska k hudbě