Málokdo by dnes šlachovité hudebnici s vlasy rovnými stejně jako její názory hádal sedmačtyřicet let, agilní umělkyně, aktivistka a bojovnice za lidská práva, už má ale za sebou osm nominací na BRIT Awards, šest na Grammy, dvě proměněné ceny Mercury Prize a hlavně jedenáct studiovek. Ta poslední, "The Hope Six Demolition Project", sice byla přijata jen o trochu vlažněji než předchozí, veleúspěšná "Let England Shake", i tak se ale jejím tématům dostalo spousty pozornosti v celé řadě nejen hudebních periodik.

Příběhy o ženě, která se v kosovské vesnici stará o opuštěné domy v úvodní "Chain Of Keys", vzpomínky na návštěvu Kábulu v průběhu válečného konfliktu v "The Ministry Of Social Affairs" nebo popisování chudinských čtvrtí v Americe, které sama Polly Jean v posledních letech procestovala a nesmyslném projektu "Hope VI", který pod společensky učesaným pláštěm údajné pomoci spolupracuje s městy na demolici chudinských čtvrtí a ekonomicky výdělečné výstavbě nových bytů. Na ty si ale lidé s nízkými příjmy nemohou ani pomýšlet a paradoxně je to nutí stěhovat se do jiných chudinských čtvrtí a dále tak prohlubovat svou bídu. To jsou jen některá z témat, jež se vinou aktuální řadovkou, která mezi dvaceti odehranými skladbami zaplnila hned deset slotů.

Devět bylo také muzikantů, kteří zpěvačku místy hrající na altsaxofon doplnili. Mezi nimi například Mick Harvey, jenž je známý jako dlouholetý spolupracovník Nicka Cavea v jeho The Bad Seeds, dále také dechová sekce v podobě Terryho Edwardse a Enrica Gabrielliho nebo kytarista a také producent nové desky, asi nejznámější člověk v sestavě - John Parish. Z děl, která vyšly z jeho producentské práce zmiňme alespoň KT Tunstall, Eels nebo Tracy Chapman.

Koncert plný písní hnaných pochodovou rytmikou měl tři vrcholy. První přišel s naléhavou skladbou "Dollar, Dollar", v níž měly prostor zapůsobit jak návykové klávesové party, tak dlouhé sólo na barytonsaxofon, z něhož po zádech mrazilo stejně nepříjemně jako z textů, které PJ Harvey bez skrupulí deklamovala. Druhým silným momentem byla přisprostlá archivní věc "50ft Queenie", v níž se zpěvačka vrátila do rockovějších a punkovějších časů, čímž ukázala mladší generaci, jak to asi kdysi mohlo vypadat na koncertech Patti Smith. Tím závěrečným okamžikem k zapamatování pak bylo éterické podání "To Bring You My Love", v němž se zase ukázalo, od koho se při cestě ke svým prvním deskám učila Anna Calvi.

PJ Harvey k publiku poprvé promluvila až po šestnácté skladbě, kdy mu stručně poděkovala a představila kapelu. Přesto měl posluchač pocit, že mu toho i přes absenci vřelejších emocí předala vlastně docela dost. K někomu, kdo tak usilovně tne do živého, by se ale nějaké přehnané cukrbliky stejně moc nehodily. Důležité je, že britská multiinstrumentalistka dělá umění pro lidi, co se nechtějí jen bavit a slepě konzumovat, ale rádi nad ním také přemýšlejí. Je proto dobrou zprávou, že se jich ve Foru Karlín sešlo tolik. Kéžby bylo příště vyprodáno.