PJ Harvey je na "The Hope Six Demolition Project" možná až moc politická, hudebně ale geniální

Celým jménem Polly Jean Harvey, vystupující zkráceně pod uměleckým jménem PJ Harvey, mnozí fanoušci objevili až jako hosta na legendární desce Nicka Cavea "Murder Ballads". Od té doby věhlas charismatické a trochu tajemné multiinstrumentalistky neustále stoupal. PJ Harvey pilovala svůj nezaměnitelný styl a vrcholem jejího snažení se stala deska z roku 2011 "Let England Shake". Do té doby v jejích textech dominovala osobní svědectví a až intimní sondy do autorčiny duše. Po hudební stránce zase působila syrovějším, alternativnějším a snad i punkovějším dojmem. Na "Let England Shake" ale obrátila kormidlo do folkovějších vod a obnažila historii i současnost její domoviny. Kriticky i nacionalisticky.

Pakliže na své poslední nahrávce na politickou strunu svých skladeb jen lehce brnkala, na novince "The Hope Six Demolition Project" do toho jde už naplno. Svět je jejíma očima plný chudoby, nespravedlnosti, žalu, válek a tragických příběhů. Ty posbírala při svém putování Kosovem, Afgánistánem i USA a vetkla jim mnohdy patetický přebal. Její texty působí mnohdy příliš černobíle, výsledný dojem ze spasitelského postavení tak trochu nabírá na nevěrohodnosti, chybí tu potřebný nadhled.

Budeme-li ale brát nové album jako mozaiku příběhů z odvrácené strany světa, dostaneme díky hudební složce toho nejlepšího průvodce. Šestačtyřicetiletá rodačka z Bridportu je totiž stále jako skladatelka nepřekonatelná. Poslouchat písně z nové desky je pro pozorného posluchače opravdový požitek. PJ Harvey čerpá z ohromného spektra žánrů a stylů. Bere si prvky blues, gospelu, soulu, folku a samozřejmě rocku. Nechybí ani výlet do pychedelického undergroundu v "The Ministry Of Social Affairs", kde si skvělý part na tenorový saxofon střihla sama Harvey.

Vyjma závěrečné a trochu zbytečné skladby "Dollar, Dollar" o žebrajícím chlapečkovi je celá kolekce oslavou muzikálnosti a populární hudby obecně. Zbytek alba nemá slabého momentu a každá píseň nabízí odlišnou náladu a originální prvky, které pokaždé fungují. Práce s backvokály, gospelovými chóry, bluesově zadumanými kytarami i samotným autorčiným snad stále se zlepšujícím vokálem je neuvěřitelně precizní. Každá vteřina má své místo i své osobité aranžmá. Takhle se dělá umění.

Skladatelka se také obklopila dalšími uznávanými hudebníky Johnem Parishem, Floodem, Mickem Harveym a Jeanem-Marcem Buttym. S prvními dvěma pracuje více než dvacet let, jsou pro její desky již tradičním pilířem. Kromě výše uvedených instrumentalistů se na novince podílí celá řada dalších muzikantů i zvukových a technických inženýrů. To opět dokládá, s jakou neuvěřitelnou precizností a odpovědností ke své tvorbě přistupuje.

Devátá studiovka v porovnání s dosud nejúspěšnější nahrávkou "Let England Shake" kvalitou obstojí. Pouze její potřebu trochu zbrkle vyzdvihovat všem známé světové neduhy neocení úplně každý. Na druhou stranu jako uznávaná umělkyně má PJ Harvey na svůj úhel pohledu plné právo a je jen na jejích posluchačích, jak a zda ho chtějí přijmout. Dle ostatních parametrů je novinka prakticky bezchybná. Velebení některé z konkrétních skladeb by jen zbytečně upozadilo jinou, neméně skvělou. "The Hope Six Demolition Project" je obdivuhodnou kolekcí a není pochyb, že v roce 2016 bude patřit k těm vůbec nejlepším.