David Bowie. Beyoncé. Showbusiness cizopasí na cizích dramatech. Zároveň se zdá, že hudební příznivci prahnou po intimitě a niternosti. Letních hitů o bezstarostnosti a plážích se jen tak nezbavíme, pravdou zůstává, že desky formou osobních zpovědí z nemocí, manželských rozporů a depresí mají mnohem hlubší dopad. Nejinak je tomu u Nicka Cavea. Když oznámil příchod nové desky a krátkého filmového doprovodu, po hudební stránce měl z předchozího "Push The Sky Away" poetickou laťku poměrně vysoko.

Andrew Dominik, režisér krátkého snímku "One More Time With Feeling", se velice jasně vyjádřil, že hlavním účelem dokumentace vzniku alba bylo nechat příznivcům zpěváka nahlédnout do tragédie a zároveň tak distancovat Cavea od tisku. Myšlenka propagace tak citlivého alba vzbuzovala ve zpěvákovi pochopitelně nechuť, není těžké uhodnout, na co by se novináři v rozhovorech ptali. Nový materiál lze tak zjednodušeně chápat jako uměleckou tiskovou zprávu o vývoji zpěvákova života v uplynulých měsících. Poslech nového alba Nicka Cavea nevyžaduje znalost tragických okolností, které jeho vznik částečně podnítily. Nicméně jeho diskuze je bez ní téměř nemožná a to i vzhledem k tomu, že je deska doplněna vizuálním dodatkem.

Z filmu vychází režisér především jako blízký přítel, díky čemuž mohl pravděpodobně osobní snímek vzniknout. Ne každá minuta je zmáčená v slzách. Cave se na počátku dohaduje, jakou košili si na sebe obléci a spolu s Ellisem diskutuje stav účesu. Ellis je jednou z ústředních postav filmu "One More Time With Feeling". Ačkoliv jeho fyzická přítomnost na plátně postupně slábne, jeho odvedená práce mimo kameru je nezpochybnitelná. "Co bych si bez něj počal," přemítá Cave.

Australský rodák nebyl na vypořádání se se smrtí svého syna sám. Zatímco jeho žena Susie Bick se v uplynulých projektech objevila jako letmá postava na obalu desky, její přítomnost byla tentokrát vyžadována. Nejedno srdce se tříští, když Bick ukazuje na kameru obraz, který Arthur namaloval v pěti letech. Vyobrazen je větrný mlýn, poblíž kterého shodou okolností v loňském roce zahynul. Zde se divákovi naskytne pohled i na Arthurovo dvojče, Earla, jenž téměř nevědomky, ochranitelsky hladí svou matku po vlasech.

Den po světové premiéře filmu se k fanouškům dostala deska "Skeleton Tree", která mnohým zodpověděla otázky, na které se předchozí den nedostalo. Ačkoliv jich asi nezůstalo mnoho. Smrt a morbidita byly a jsou doly, ze kterých The Bad Seeds těží většinu své kariéry. Málokdy však dosáhli surovosti "Jesus Alone", první skladby alba. Ač se jedná o otřepanou frázi, v tomto případě skutečně udává tón zbytku desky. Od prvních minut je jasné, že se nejedná pouze o nářek a pláč truchlícího muže, jak možná mnozí v uplynulých měsících sebevědomě věštili. Co před vámi leží, je zpověď člověka, který zpochybňuje podstatu víry jako důsledek devastující události na pozadí do dokonalosti dotažené poetičnosti. Caveův prominentní hlas dominuje, doprovázen skromným instrumentálním aranžmá.

"Jesus Alone" je zároveň skladbou, ve které se Cave nejpříměji vyjadřuje k smrti svého syna. I v nejabstraktnějších, z reality vytržených momentech z ní čiší bolest. "Girl In Amber" prohlubuje motiv smrtelnosti za doprovodu decentních smyčců a jednoduchého klavírního refrénu. Pokud počátek alba působí velice staženě, co se zvuku týče, "Magneto" tento pocit umocňuje. Pár tónů a nezvyklý šum, který připomíná televizní statiku, jsou místy přerušeny nahodilým brnknutím na kytaru. "Magneto" představuje jeden z vrcholů desky. Cave se v něm dopouští jednoho z nejpůsobivějších veršů. "I had such hard blues down there in the supermarket queues." Je to ona úsporná, maloměstská, intimní atmosféra, jež posluchače přenáší na podlahu zpěvákovy koupelny a činí ho svědkem jeho ranní, truchlící nevolnosti.

"I Need You", ač adresovaná Susane Bick, se jímavostí nevyrovná "Distant Sky", ukolebávce, v níž Ellis smyčcem vytváří harmonii s dánskou sopranistkou Else Torp.

Těžko bychom v diskografii The Bad Seeds hledali album, které by se hloubkou intimnosti a otevřenosti přiblížilo tomu nejnovějšímu. Nejblíže má k němu nakročena deska "The Boatman’s Call", na jejichž singlech "Into My Arms", "People Ain't No Good" a dalších Cave podobně nepřikrášleným, surovým stylem rozvíjí diskuzi nad láskou a bolestí.

Při doznívání posledních tónů je posluchač již nedílnou součástí bouřlivého, neklidného putování za citovou rehabilitací, na jehož konci čeká téměř smířlivé povzdechnutí. "It’s alright now," zakončuje elegii v podobě šestnácté studiové desky Nick Cave. Chápáno jako zdrcující hold zesnulému bližnímu, tisková zpráva pro dotěrné novináře či jako meditace nad životem a smrtí, "Skeleton Tree" je dojemným, drastickým, leč mistrovským dílem.