"Going Back" dostalo při svém původním vydání v roce 2010 za úkol ukázat, kdo jsou ty legendy, ti opravdoví mistři, kteří dokázali Phila Collinse přimět k tomu, věnovat se hudbě naplno a zanechat v historii popu nesmazatelný otisk. Kdybychom měli vyjmenovávat všechny hvězdy éry Motownu, článek by patrně neměl žádný konec. Ostatně vztah k hudbě šedesátých let Collins jasně proklamoval na dřívějších albech hity "You Can't Hurry Love" či "Two Hearts".

Známý puntičkář vzal tohle vyznání obdivu po svém a podařilo se mu natočit desku, která nikterak nenarušuje kouzlo nahrávek té doby. Aby také ano, když na ní působí muzikanti a lidé spjatí s érou tohoto kultu takřka pupeční šňůrou. Nelze zapomenout třeba na část legendárních The Funk Brothers, kteří se zúčastnili nahrávání.

Na tomto místě je fér si přiznat, že soulová hudba šedesátých let není tím opravdovým šálkem čaje autora tohoto článku. Proto by bylo nespravedlivé tvrdit, že bude patřit k jeho nejoblíbenějším z Collinsovy diskografie. Měřeno úhlem jiného pohledu musí člověk s respektem uznat, že atmosféra jednotlivých skladeb v porovnání s originály nikterak nevázne a je důstojným holdem Motownu. Bonusový disk obsahuje koncertní vystoupení z newyorského Roseland Ballroom. A to je opravdu pecka. Band za Collinsovými zády čítal rovných osmnáct členů, včetně šestičlenného vokálního sboru a již zmíněných The Funk Brothers.

První disk "The Essential Going Back" rozhodně není obšlehlý od původního vydání. Collins totiž v lednu roku 2010 dokončil a nahrál téměř tři desítky skladeb, proto ponechal pouze některé, jiné umístil na druhý disk v koncertním provedení a pořádně zamíchal i pořadím písní. Obal alba je v kontinuitě s předcházejícími reedicemi nově přefocen, ale třináctiletý Collins za bicí soupravou na nás kouká z velké fotky přiloženého bookletu, na kterém jinak nechybí již zmiňované hvězdy obdivované éry.

Co dodat ke koncertnímu provedení "Going Back" z druhého disku? Je už naprosto zbytečné psát o skvěle šlapající kapele a atmosféře, která věrně napodobuje dobu sladkých šedesátých. A také nabízet tyhle dva disky někomu, kdo čeká něco jiného, než je originál. Collinsovým cílem bylo co nejvěrněji napodobit zvuk té doby, nikoli do něj vnášet své nápady a své vidění hudebního světa.

Recenzí posledního řadového alba se tak uzavírá kruh za ohlížením po minulosti. V říjnu ještě přijde očekávaná kompilace největších hitů a pak se už můžeme těšit, co nám Phil Collins připraví nového. V pěvecké formě určitě je. Dokázal to při otevíracím ceremoniálu letošního tenisového US Open, kde naživo předvedl "In The Air Tonight" a "Easy Lover".