Neofolková ikona Rome se již od svého vzniku drží nepsaného pravidla každoročně vydat desku. Tuto "tradici" dodržuje více než deset let a to i přesto, že ne vždy se může pochlubit plnohodnotným albem. Například vloni vyšla "Rome Anthalogy" mapující tvorbu uplynulých deseti let. Letos na Apríla sestava kolem lucemburského multiinstrumentalisty Jéromeho Reutera s novým materiálem sice přišla, o řadovou desku se však opět nejedná. Osm skladeb na prostoru necelé půlhodiny je spíše zprávou o momentálním rozpoložení kapely. Hned v úvodu si můžeme říct, že staromilci zásadních alb "Nera" či "Masse Mensch Material" budou patrně zklamáni.

Rome vzešli z podhoubí industriální a martial scény, byť od počátku inklinovali k posmutnělé atmosféře neofolku. Na raných albech se tak prolínaly vrstvené hlukové plochy s křehkými tóny akustické kytary a zvuky vojenských bubnů. Kromě dark ambientních inter, která otevírají většinu desek, si z martial industrialu přinesli hlavně pochodovou rytmiku. Krátká retrospektiva je tady na místě, lépe si tak uvědomíme, kam se Reuter a spol. posunuli, přesněji řečeno, kde se na aktuální nahrávce nacházejí.

“Coriolan" otevírá povinné intro následované jakýmsi intermezzem "Make You A Sword Of Me", které se plynule propojí s "Broken". Produkčně dotažená věc, kde Reuter s kapelou za zády svým typickým hluboko posazeným hlasem střídá mluvené pasáže se zpívanými. V souvislosti s "Fragments" lze mluvit o vyloženě post punkové nahrávce, kde si Reuter navíc vypomáhá vokodérem. Na ranou tvorbu tedy odkazuje hlavně druhá polovina desky, konkrétně titulní “Coriolan" a německy zpívaná "Der Krieg". Leckdo může namítnout, že žánrové přesahy jsou ku prospěchu věci, tady však máme co do činění s tápáním a hledáním sebe sama.

Po zvukové stránce je "Coriolan" dotažená nahrávka, na které je znát bohatá produkce velkého studia. Rome celkově zní jako regulérní kapela, nikoliv jako trio či dokonce duo, jak jsme je znali z koncertů. To vše bohužel na úkor charakteristické osobitosti a nezaměnitelné magie, tak typické pro jejich hudbu. Nedá se říct, že by Reuter na neofolk úplně zanevřel, to rozhodně ne. Rome však stále viditelněji otáčejí kormidlo směrem k mainstreamu a výsledkem jsou jenom kytarové písničky zpívané hlubokým hlasem. Je to škoda, protože se tak vytrácí kouzlo, které Jéromeho Reutera s jeho spoluhráči odjakživa obestíralo. V souvislosti s touto deskou jsou na místě obavy o další směřování souboru.