V poslední době mohli mít fanoušci lucemburských Rome dojem, že jejich oblíbenci dali mateřskému neofolku poslední sbohem. Zpěvák, kytarista a jediný stálý člen na některých počinech předváděl dokonalou žánrovou zmatenost. Jako by nevěděl, co vlastně chce hrát. Korunu tomu nasadil před třemi lety na víceméně popovém albu "Coriolan".

Výsledkem byla sice produkčně dotažená, avšak nudná nahrávka. Beznaděj situace se naplno projevila během pražského vystoupení. Skvělou zprávou je, že se Reuterovi dostalo osvícení, zahlédl pomyslné světlo na konci tunelu a vydal se za ním. Výsledkem je pokorný návrat tam, kde Rome před lety začali.

"Le Ceneri di Heliodoro" navazuje na desky "Masse Mench Material" a "Confessions D'Un Voleur D'Ames", na kterých Reuter definoval charakteristický zvuk své kapely. Na nich poprvé namíchal akustickou kytaru s pochodovou industriální rytmikou a po špetkách přisypával samply syrových zvuků, hlasů a sborového zpěvu. Stejné postupy dodržuje i zde.

Rome ale jenom nerecyklují, naopak pochodují stále dál. Nešetří pompézností - ústřednímu vokálu v refrénech okázale odpovídá mužský sbor v mnohem větší míře, než jsme byli dosud zvyklí. Při silných, skoro až patetických melodiích se nelze ubránit husí kůži. V závěru skladby "Fliegen wie Vögel" zaznějí trouby z Jericha nechvalně známé z druhé světové války.

Samostatnou kapitolou jsou texty, v nichž si Reuter v náznacích a symbolech vyřizuje účty s dnešní Amerikou a naopak vyzdvihuje evropanství.

"Le Ceneri di Heliodoro" je v zásadě kompilátem toho nejlepšího, co Rome dosud vytvořili. Zároveň jde o potvrzení, že lucemburské uskupení je to nejlepší, co současný neofolk nabízí. Asi netřeba dodávat, že jde o hudbu určenou k pozornému a soustředěnému poslechu. Jenom tak ze sebe vydá to nejlepší.