Behemoth dnes patří k největším metalovým prominentům a jejich frontman Adam Nergal Darski je pro mnohé svým způsobem hrdinou. Ať už proto, že překonal leukémii, proto, že je to komplexní umělecká osobnost, či proto, že je to člověk, který se za svoje neortodoxní názory rozhodně nestydí. A nejen metalem živ jest Nergal.

Přesto, když společně s muzikantem Johnem Porterem před třemi lety vdechl život projektu Me And That Man, byl to trošku šok. Za corpse paint na tváři běžně schovaný muzikant totiž nasadil kovbojský klobouk a stvořil album "Songs Of Love And Death", které je plné temné country. Vlivy blues, gospelu a rocku šumícího pouštním pískem se spojily v dílo, které je i po letech stále skvělé. Vypadalo to, že se jedná o krátkodechý, jednorázový projet. Nergal se vrátil k domovským pekelníkům a společně stvořili vychvalovaný opus "I Loved You At Your Darkest", temnou, satirickou desku, která si do titulu vetkla citát Ježíše Krista… Ale ke konci loňského roku se začal ozývat ruch i v táboře Me And That Man. Ledacos je přesto jinak.

Adam Darski totiž udělal krok zpět. Ustoupil ze světel mířících na mikrofon frontmana a stal se hybnou silou v pozadí. Jeho bokovka se tak stala místem, kde je možné spatřit věci v nečekaných souvislostech. Do ringu, jehož mantinely tvoří temné blues, které více než kdy dříve koření trocha psychedelie a pro změnu o něco méně vlivů country, si s sebou bere tým velmi silných osobností povětšinou ze zcela odlišné sféry. Respektive těžko říct, co si dotyční doma pouštějí za hudbu, ale rozhodně se těmito styly za běžných okolností neprezentují. Někteří k nim mají blíže, jiné, jak se Nergal nechal slyšet v jednom rozhovoru, musel přesvědčovat.

"New Man, New Songs, Same Shit, Vol. 1" tak svým pojetím (série hostovaček u jedné, zaštiťující osobnosti) připomíná producentská alba rapových velikánů. Jen jedna jediná skladba, v polštině zpívaná "Męstwo", patří výhradně Nergalovi. V deseti zbývajících kusech je pak pouze tím na přebalu vyobrazených mužem vyhlížejícím ze stínů. Pokorně potlačuje vlastní ego a pod hlavičkou MATM dává řadě dalších muzikantů příležitost vystoupit z komfortní zóny.

Novátorství netkví v hudební stránce - riffy, sóla ani postupy nepřekvapí. Jsou funkční, i po stém opakování baví a v kontextu nahrávky příjemně potěší (kytara v otvíráku "Run With The Devil"), místy dokonce překvapí (bubenický blast beat v "Confession"). A na druhou stranu - pokud zůstaneme jen na povrchu a nepodíváme se na jména u jednotlivých skladeb - solidní hudební výkon zůstává, stejně tak i pocit desky natočené pro radost, ale s plným nasazením.

A ona radostná pospolitost je o to výraznější, když se podíváme na sebranku, která se v tomhle temném westernu sešla. Svou příležitost tu tak dostal netradičně umírněný Corey Taylor ze Slipknot, legenda severského black metalu Ihnsahn i výrazně caveovský Sivert Høyem. Temnou zasněností přispěl Jérôme Reuter, mastemind neofolkových Rome, na saxofon zavřeštěl Jørgen Munkeby z Jaga Jazzist, zaznějí i hlasy Mattů Heafyho (z Trivium) a McNerneyho (z Grave Pleasures). Co jméno, to specifická osobnost, každá ale přesazená ze svého domácího prostředí.

Onen motiv odbočení z nastavené cesty je pro "New Man, New Songs, Same Shit, Vol. 1" typický. Komplexní blues-rock-country-gospelový sound dává kolekci dostatečně pevný rámec. Na rozdíl od podobně koncipovaných debutů Emigrate Richarda Kruspeho či sólovky Slashe, které příliš ustupovaly osobnostem hvězdných jmen, se tak celek nerozpadá. Nergal vládne pevnou rukou. Svůj gang jednoznačně směřuje k sevřenému výsledku, který nepůsobí jako nesourodá kompilace. Značně rozdílní hosté se tady podřizují vizi a výsledek je prostě podařený. A má snad ono Vol. 1 naznačovat plány na pokračování? Pokud ano, budu jedině rád.