Kamp!, to je aspoň částečně naplněná naděje polské hudby. V podstatě jako první úspěšně ukázali Polakům, kterým mnoholetá hudební edukace ještě dnes brání poslouchat a oceňovat elektronickou hudbu, že kvalitní synth-pop je hodnotný a nápaditý zážitek. Trio z města Lodž je něco jako místní senzace pro varšavské znalce a stalo se povinným elementem největších festivalů. I když jejich hudba, která před lety v Polsku působila neobyčejně a menšinově, i přes nesporné kvality nenabízí mnohem více než celosvětově populární synth-pop, cesta do zahraničí zdá se být přirozenou cestou.

Debutové album "Kamp!" přišlo ale až v roce 2012. První EP, dokonalé "Thales One" a "Breaking A Ghost's Heart", vyšly v roce 2009 a přinesly vynikající a chytlavý pop, který odvážně koketoval s taneční a klubovou hudbou. Čekání na první desku se zbytečně protáhlo, Kamp! se za tu dobu přiblížili k obyčejným osmdesátkám a objevila se pochopitelná porovnání s australskými Cut Copy. Album nabídlo několik moc povedených singlů, ale celkově nebylo zcela celistvé a drobet zaostávalo za výše popsanými očekáváními. Přesto se téměř okamžitě stalo kultovním. Loňská novinka "Orneta" není bohužel až tak povedeným nástupcem. Na produkčně perfektní nahrávce chybí lehkost a chytlavost, jednoznačně slabší melodie se nevyrovnají žádnému z minulých singlů.

Navzdory tomu jsou Kamp! v naprosto vynikající koncertní formě, ačkoliv to už není chlapecká spontánnost, ale technický dotlačená profesionalita. Jde vidět mnoholeté zkušeností na klubových a festivalových scénách, trio je bezchybné a ideálně s sebou synchronizované. Kompoziční mělčiny skladeb z "Ornety" zmizely, zamaskovány byly pod náporem precizního tanečního beatu. Skladby se prolínají jedna v druhou s obratně kontrolovanou intenzitou a nevyčerpatelnou energií. Kamp! živě je spíše hustý moderní elektronický set než výběr retro osmdesátkových hitů. Poláci do nepříliš zaplněného MeetFactory vtlačili festivalové podmínky, a ať už tak chtěli ztlumit pocit samoty, alespoň naplnili celý dostupný prostor silným a působivým zvukem.

Fiordmoss taky nebezpečně protahují moment albového debutu, od úžasného prvního EP "Gliese" uplynulo už skoro šest let, od ještě lepšího "Ink Bitten" čtyři roky. Při příležitosti každého koncertu jde ale jasně vidět, jak se tato mimořádná skupina vyvíjí a zušlechťuje svůj neobvyklý zvuk. Kompoziční schopností měli muzikanti už od začátku, teď jejich koncerty ale připomínají nádhernou zvukovou laboratoř, kde je každá nota vyleštěná a opatrně aranžovaná. Hlas Petry Hermanové je zase v mnohém silnější, udržovaný pod neustálou kontrolou. Fiordmoss jsou více soustředění, zní tvrději a ještě intenzivnějí. Červené pozadí evokovalo slavný červený pokoj z "Městečka Twin Peaks". Hudba je už v podstatě nezařaditelná a rané inspirace s každým rokem mizí. Mimo dlouhého očekávaní můžeme být spokojení s nadcházející deskou a potenciální mezinárodní kariérou - prostě si zaslouží mnohem více, než jen žánrového Anděla a produkci Muchowa.