Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, říká se. Jenže když se ta čisťounká horská bystřina (rozuměj Rock am Ring), během několika chvil rozvodnila a zaplnila tak, že už nebyla sjízdná, nezbývalo než vrátit do té stejné divoké řeky plné rozeklatých kamenů, nebezpečných peřejí a absentující záchranné služby, v níž jsme plavali i topili se loni. Tedy na Rock im Park.

Pokud se zatím příliš nechytáte, doporučujeme osvěžit si paměť vrácením se k reportáži z loňského ročníku Rock im Parku, protože následující text na něj bude často odkazovat a vycházet z něj. A jelikož základní, obecné informace o festivalu, jeho prostředí, službách a podobně jsme si rozepsali minule (a také předminule na Rock am Ringu), stačí se zmínit jen o odstranění klidové zóny s energy drinky u hlavní scény, vícero plotech, které by měly zabránit krádežím z loňska a důkladnějšímu prohledávání při vstupu do areálu (naopak v kempu se klidně postřílejte, to nikoho netrápí), coby hlavním novinkám, tentokrát proto přejdeme rovnou k věci.

Po úvodních rozcvičkách se solidními lokálními spolky Miliarden, Trümmer a slušnými, byť poněkud generickými Beach Slang se prvním skutečně hvězdným vystupujícím stali Rival Sons. Sedmdesátkový hardrock s blues míchající pánové tento týden vydávají novinku "Hollow Bones", z níž zahráli pecku "Tied Up", byly to ale hlavně neuvěřitelně působivé ječáky a uvěřitelné emoce v baladě "Where I've Been", díky nimž si Jaye Buchanana a jeho vousatou skupinu vzali na turné Black Sabbath jako předkapelu. Snad aby fandům na rozlučkovém turné ukázali, že budoucnost rockové a metalové hudby bude i bez nich slibná. Zadařilo se a po zastávkách v pražském Futuru a Rock am Ringu 2014 byl tento set zatím jejich nejšťavnatější.

Zejména kvůli zvuku a stísněným prostorám neoblíbená Alternaarena s kapacitou kolem deseti tisíc lidí tou dobou vyvolávala nu-metalové From Ashes To New. Očekávání byla vysoká, nejen hudba samotná, ale i hlas jednoho ze zpěváků je totiž natolik podobný Chesteru Benningtonovi a raným Linkin Park, že by z toho mohl být málem nový kult. Energičnost setu i kapela hecující se přehazování si paličkami od bubnů mezi členy by tomu napovídaly, avšak nevyvážený zvuk v hale učinil poslech prakticky nemožným.

A u Linkin Park ještě zůstaneme, neboť čím byli dekádu zpátky pro teenagery oni, tím jsou, s trochou nadsázky, dnes Bring Me The Horizon pro mladší generaci. Tedy nedotknutelnou modlou, na kterou se neplive. Linkin Park jsou dnes samozřejmě o parník lepší kapelou snad ve všech směrech, ale Oli Sykes a spol. zabavili rovněž. A to i přesto, že část podkladů zněla z přednahraných smyček a těžší party za evidentě trápícího se frontmana odzpíval jeho kolega za klávesami. I přes výhrady to ale byla skvělá show, v níž nechyběla ani atypická novinka "Follow You" z aktuální desky "That's The Spirit", jejíž kontroverzní videoklip se zabitým psem vyvolal mezi ochránci zvířat, mezi něž se Sykes údajně také řadí, úplně zbytečnou slovní přestřelku s kapelou. "Nebuďte fajnovky, pro tohle jste si sem přišli!", burácel Sykes, když po více jak desítitísovém davu chtěl skupinové dřepnutí s euforickým výskokem. Měl pravdu. Stálo to za to.

Po krátkém intermezzu s máničkami Uncle Acid & The Deadbeats, což jsou v podstatě takoví mladší Sabbati, o nichž byste ale domů nepsali, opanovali největší scénu Korn. Jak vypadala scéna s ikonickým mikrofonem, že Jonathan Davis opět nevyměnil šatník a jak znělo jeho štěkání mísené se zpěvem v hitech jako "Coming Undone" nebo "Got The Life", si asi dokážete představit, nu-metalové ikony už u nás za ta léta hráli tolikrát, že je už musel vidět naživo snad každý, takže ano, zase to bylo stejné jako vždycky, což ale samozřejmě také znamená, že to i tentokrát bylo výtečné. Jen se oproti předchozím koncertům škrtalo v setlistu a naneštěstí zmizela dubstepová smršť "Narcissistic Cannibal". Tak schválně, jestli 15. června na Aerodromu v Praze zazní.

O kom je ale mluvit zapotřebí více, jsou Lonely The Brave. Za svůj osobní festivalový objev je pisatel označil už předloni v reportáži z Rock am Ringu, i letos ale patřili mezi ta nejlepší vystoupení vůbec. Úžasný heartrockový feeling podobný například The Gaslight Anthem s nádherným hlasem připomínajícím Eddieho Veddera z Pearl Jam bral dech a dral slzy do očí. Neskutečně civilní, ale přitom obrovsky procítěný projev Davida Jakese byl v kombinaci s čistou kytarovou hudbou bez jakýchkoliv serepetiček navíc ohromným zážitkem vyvolávajícím husí kůži a už teď vám můžeme slíbit recenzi jejich pár dní starého druhého alba "Things Will Matter", z nějž v Německu zazněly například písně "Rattlesnakes" či "Diamond Days". Naladit se mezitím můžete v přiloženém videu.

Kdo naopak hodně zklamal, byli Sixx:A.M. Kapela Nikkiho Sixxe, dnes už bývalého basáka legendárních Mötley Crüe, kteří loni ukončili činnost, má rovněž jen pár dní starou desku, ale přestože taktéž stojí za slyšení (zejména díky nářezovému singlu "Rise"), koncert jako takový působil nepříjemně oldschoolově. Jistě, autor knih "Heroinové deníky" a "Tohle bude bolet" z glam rocku a retra vychází jak v rámci hudby, tak své image, ale zejména nesympatický zpěvák James Michael namísto energické show předváděl spíš jakési pochybné kabaretní představení plné prázdných gest a nepřesvědčivého zpěvu.

Palec dolů bohužel míří i směrem k Black Sabbath. Je samozřejmě nutné hodnotit je trochu jinými měřítky než energické mladíky, přece jen jsou to už pánové v letech, ale i když to může znít krutě, tak stejně jako v případě posledního turné Motörhead platí, že už na to Geezer Butler, Tony Iommi a hlavně Ozzy Osbourne fyzicky nemají a toto mamutí rozlučkové turné s Tommym Clufetosem za bicími přichází o dost později, než by mělo. Že jsou jeho hnacím motorem hlavně peníze, asi nepřekvapí, ale i když si třeba Ozzy na pódiu místy i lehce zaběhal, kouzlo velikánů, kteří jednou provždy změnili metal, se na publikum už nepřeneslo. Bylo to ospalé, nudné a nekonečné. Pamětníci možná ocenili čítankové hymny "War Pigs" nebo "Iron Man", které byly technicky odehrané ještě docela dobře, otřesně skřehotavý vokál hlavního protagonisty byl ale k nevydržení. Na odškrtnutí jména Black Sabbath z bucket listu to stačilo, na nákup výrazně dražších triček, než za kolik je nabízeli všichni ostatní, to ale nebylo ani náhodou.

Ještě že na festival zavítali také Biffy Clyro. Hvězdy současné rockové scény mají před vydáním velmi očekáváného nového alba "Ellipsis" a v Norimberku z něj hodně hráli. Odstartovali výbušným singlem "Wolves Of Winter", pokračovali divočinou "Animal Style", v něžné baladě "Re-Arrange" dojímali k slzám a ke konci dali ještě "On A Bang", což byl takový masakr, že jste z toho oněmněli úžasem. Polonahým polobohům nedělaly problém proslovy v němčině, vtipná mezihra s riffem od Black Sabbath ani zběsilá dynamika, s níž jste si připadali jako na hodně šílené horské dráze a nevynechávali pochopitelně ani velké hity minulosti jako "Biblical", "Black Chandalier" nebo "The Golden Rule". Jedno z nejšílenějších vystoupení festivalu potvrdilo prvotřídní formu skotské trojice a po špičkových zářezech z Novarocku, vyprodaného Roxy i Rock for People přidalo další důkaz o tom, že Biffy Clyro prostě můžete buď milovat anebo vůbec neznat. Velký sál Lucerny se má na co těšit.

Nebyl by to Rock im Park, aby zase nedošlo i na nějaké bizarní německé kapely a i když už člověk po těch letech tak nějak doufá, že to nejhorší už má za sebou a tak třeba rappera říkajícího si Alligatoah bezpečně míjí, i letos se ukázalo, že málokdo umí zaujmout tisíce fanoušků s totální blbostí tolik, jako němečtí hudebníci. Fettes Brot byla kapela, kterou byste na plakátu s line-upem našli jako šestou v pořadí a jelikož za sebou nechala i taková jména jako právě Biffy Clyro, Deftones, Korn nebo Major Lazer nabízelo by se, že by to tentokrát mohlo stát za to. A ono ne. Fettes Brot jsou totiž stejně jako třeba Die Fantastischen Vier jen jakousi německou obdobou Těžkého pokondra, takže vezmou ty nejhorší odrhovačky co existují (např. znělka z "Ghostbusters", "I Like To Move It" z "Madagascaru" nebo dokonce "Axel F" od Crazy Froga) a naroubují na to německý text. To nechcete vidět. Ani ze srandy. Brrr.

Naštěstí jen o pár stovek metrů dále hráli v po střechu zaplněné Alternaareně Skillet. Jedni z předních představitelů subžánru křesťanského rocku české publikum potěšili už coby předkapela na posledním turné Nickelback, až na samostatném koncertě se ale jejich síla naplno projevila. Strhující vystoupení mělo ohromný odpich, drive a atmosféru, o níž by se třeba Sixx:A.M. mohlo jen zdát a skvěle naladěný a nadmíru komunikativní John Cooper ve svém přesvědčivém projevu soupeřil s nadanou bubenicí a zpěvačkou Jen Ledger o to, kdo s davem zacloumá víc. On podepisoval obrázky fanouškům, ona zase dodávala šťávu a rytmus mnoha písním. Nechyběly hity "Monster", "Hero", "Whispers In The Dark" a spousta dalších, zazněly ale i ukázky "Feel Invincible" a "Back From The Dead" z nového alba "Unleashed", které by mělo vyjít na začátku srpna. Ještě předtím ale Skillet zahrají i na Rock for People, tak je nepropásněte, rozhodně bude o co stát.

A o co stát bylo i v druhém festivalovém dni, kdy se v Norimberku dostalo pozornosti nejen takovým hvězdám jako Disturbed, Tenacious D, Volbeat, Walking On Cars, Shinedown, Rudimental, Amon Amarth, The 1975, Major Lazer nebo Of Mice & Men, ale také nevyzpytelnému počasí, které i letos významně promlouvalo do festivalového veselí. Více se dozvíte v reportáži z druhého dne, kterou si už můžete přečíst zde.