Od návratu kapely v roce 2011 uteklo už dost času. Oceán tehdy oslovil Jitku Charvátovou, aby se stala jejich novou frontwomankou. Po sérii koncertů se pak vyhlíželo ono stvrzení novým albem. V mezičase skupinu opustil Dušan Vozáry a místo něj se regulérním členem stal textař Petr Hons. Nemalým odrazovým můstkem bylo spojení s producentem Arminem Effenbergerem, velkým fanouškem původního Oceánu.

Před všemi stál nelehký úkol, jenž Jan Vozáry definoval slovy: "Zvukově je to současnost, ale zároveň jsme chtěli navázat na alba z roku 90, 91 a 92. Tohle album považuju za takový most mezi dobou tenkrát a dobou teď. Vrátili jsme se k tomu, co nás baví, čím žijeme." Určitým potvrzením této teze se posléze stal singl "Bludný Holanďan", ve kterém se tyto plány odhalují v plné kráse.

"Ve smíru" představuje hned několik rovin, nejenom onu zmíněnou návaznost na dávné, minulé dějství. Předně se sune dost do současnosti, což zjevně byla Arminova vize. Jako producent měl při natáčení zcela volné ruce a možná byl i hlavním hybatelem. Současně spojuje představy jednotlivých aktérů, zejména asi Jana, který chtěl docílit výraznější syrovosti zvuku s hybnou elektronikou a důraznější rytmikou. V tomto ranku zcela funguje skladba "Dante", slyšitelná pocta Depeche Mode, a dvojice písní "Doufám, že" a "V peřinách", které vybočují ze zasněné linie nastolené v úvodu desky (včetně čistě klavírního "Intra"). "Odlesk tvůj" zde pak figuruje jako pojítko mezí první fází návratu a novou oceánskou tváří, v ní se zjevuje i muzikální alchymie z období ve Fiction (spolupráce bratří Vozáryů a Jitky s Mejlou Hlavsou).

Logicky neočekávejte nová podobenství "Dávné země", "Pyramidy snů" nebo "Dva a půlky". V potaz byl jen brán odkaz, éteričnost výraziva Petra Muka a mezi často slyšitelnými změnami do popředí vystupují kytarové vybrnkávačky navrátivšího se Petra Honse, důmyslná práce s beaty a melodickými strukturami. "Dorianův obraz" je přesně z toho ranku, je po hudební stránce klenutým rozvětvením "Bludného Holanďana" a rozechvívá nálady před zlomovým bodem, kterým je již zmíněný "Dante". Jitka Charvátová zahodila variantu, že by se nějakým způsobem vžila do Mukova frázování, stylizace gest a zvolila velmi civilní cestu, díky níž je celé "Ve smíru" hmatatelně uvěřitelné.

Neméně důležitou kapitolou jsou texty. V nich Petr Hons navazuje na všechny etapy (včetně té v Shalomu a vsuvek během sólovek Petra Muka), nechybí tak pro něj typická básnická lyričnost, obrazotvornost a ukryté spojnice, které si každý musí poskládat dle svého niterného vnímání. Mezi hromadou krásných, emocemi protkaných veršů kralují melodramatický "Půlměsíc", asi nejvíce Shalomem líznutá "Po hlase a podle chůze" nebo závěrečná "Den za dnem", která je zkrocenou alternativou k naléhavosti "Vyznání" z "Dávné země".

Čekání je tedy u konce a zdá se, že se vyplatilo. "Ve smíru" vzniklo za poslední zhruba půlrok, zcela spontánně, bez nutného nátlaku, že nyní musíte něco dokončit a prezentovat se. Oceán dozrál do nového stavu fungování a zároveň si ponechal v sobě uchován odkaz Petra Muka. Jak říká Petr Kučera, jsou stále takoví "civilní mystikové", což sedí. "Ve smíru" má v sobě vše typické oceánské, ale ctí i současnost a vokální univerzum Jitky Charvátové. Pokud máte stále nějaké předsudky či zábrany, zkuste je vypnout a nechte se do desky vtáhnout, litovat nebudete.