Mé první setkání s Primal Scream se odehrálo v roce 1991, kdy na MTV začal rotovat videoklip k singlu "Movin' On Up" z jejich tehdejšího třetího alba "Screamadelica". Podle této skladby jsem tehdy Primals tipoval spíš na souputníky kapel jako The Black Crowes, ovšem už při poslechu celé desky mi došlo, že Primal Scream to mají úplně jinak a že kromě blues a rock'n'rollu jsou fascinováni i tehdejší acid houseovou vlnou. Primal Scream tak byli kapelou, která na pódiu vystupovala jako parta rockerů, ačkoliv během turné lupali jednu extázi za drhou a jejich autobusem dunělo techno. Přestože následné album "Give Out But Don't Give Up" bylo ještě především rock'n'rollovou nahrávkou, obě polohy, taneční i rocková, se u kapely stále těsněji prolínaly. Příklon k elektronickému zvuku za použití rockových písňových šablon předznamenalo už album "Vanishing Point". Do krajnosti pak svoji hudební vizi Primals dovedli na minulé extra hlučné desce "XTRMNTR" a právě aktuálním albu "Evil Heat".

Frontman Primals Bobby Gillespie nové album své kapely definuje jako "electronic garage band future rock'n'roll". Je to sice okázalé a trochu velkohubé, ale sedí to v podstatě bezezbytku. "Evil Heat" je bezmála třičtvrtěhodina hlučného sonického dobrodružství, oscilujícího mezi těžkým detroitským technem, punkem a rockovou psychedelií a její nálada kolísá od težké narkotické schízy, přes dekadentní sexualitu až po otevřený vztek.

Úvodní "Deep Hit Of The Morning Sun" je hypnotická věc s protahovaným zpěvem v refrénu, která zní podobně, jako by ji Primals složili společně s The Doors. Následuje první singl "Miss Lucifer", což je čistá a strhující elektronická jízda produkovaná Jagzem Koognerem ze Sabres Of Paradise, s odeskávaným Bobbyho zpěvem. Mírné zklidnění přichází se skladbou "Autobahn 66", která je díky svému názvu, zvuku i jemné klávesové vyhrávce jasným odkazem na Kraftwerk a je současně jedním z nejlepších míst desky. Ve čtyřce "Detroit", která je jako stroj se valící kousek s těžkým elektronickým zvukem, hostuje jedno z prvních velkých jmen desky, Jim Reid ze skotské kytarové legendy Jesus & Mary Chain. Pro neznalé poměrů, právě v této kapele Bobby Gillespie zahájil svoji kariéru, ovšem na pozici bubeníka. Další v pořadí je nová verze kontroverzní skladby "Bomb The Pentagon", kterou Primals pro jistotu na album zařadili pod názvem "Rise". Pod jednoduchým basovým riffem zní jako buchar nekompromisní a na kost oholená bicí linka, do čehož Bobby zpívá jeden ze svých politicky nejradikálnějších textů. "The Lord Is My Shotgun" je pro změnu electro boogie s ruchovou rytmikou a bluesovým feelingem, který ještě podtrhuje harmonika zpěváka Roberta Planta z Led Zeppelin. Ačkoliv jsem o tom v bookletu nenašel ani zmínku, nějak mám při jejím poslechu stále dojem, že ji nazpíval Jon Spencer z kapely Jon Spencer Blues Explosion, nicméně to bude skutečně Bobby Gillespie. Své staré punkové kořeny Primals odhalují ve skladbě "City", což je skvělá punková vypalovačka s nejrockovějším zvukem z celého alba a další z jeho vrcholů. Mimochodem, na kytaru v ní hostuje Kevin Shields z dnes už neexistujících My Blood Valentine. Nejvíc na kolena mě ale srazila patrně skladba "Some Velvet Morning" - coververze hitu Nancy Sinatra a Lee Hazlewooda, kterou si s Bobbym zazpívala modelka Kate Moss. Tenhle kousek, který Primals podepřeli zkresleným houseovým rytmem a elektronickými ruchy, je jednou z nejvíce psychosexy skladeb, co jsem kdy slyšel. "Skull X" je další punkárna podobného ražení jako "City" s nabroušenými kytarami a předposlední skladba "A Scanner Darkly" je další electro věc, tentokrát s Maniho dunící basovou linkou a přehlednou syntezátorovou melodií, k níž jako by se Primal Scream inspirovali u Orbital. Na úplný závěr pak přichází zklidnění a smíření v podobě elektronického gospelu "Space Blues #2", patřícího do podobné kategorie jako skladba "Dream On" z desky "XTRMNTR" či "Star" z "Vanishing Point".

Jak bylo už několikrát zmíněno, "Evil Heat" je album velmi hlučné, ale díky své nepříliš dlouhé stopáži by vám nemělo začít lézt na mozek. Současně je to album i experimentální, ale ne takovým tím stylem "uvidíme, jak to bude znít. Primals šli do studia evidentně s poměrně jasnou představou a ani velký počet hostů a spolupracovníků jejich představy nerozmělnil. Budiž míněno jako vyznamenání, že alba jako "Evil Heat" posouvají věci kupředu.

Ať patříte mezi lidi, kteří Primal Scream a jejich hudbu a postoje zavrhují či obdivují, nemůžete popřít, že jsou jednou z mála britských kytarových kapel devadesátých let, kteří - narozdíl například od Oasis - ještě stále někam směřují, vyvíjejí se a pokoušejí se hledat nové prostředky, čímž mají dost společného například s Radiohead. A přestože vás z desky "Evil Heat" mohou na několika místech docela klidně bolet uši, osobně se domnívám, že se jedná o jedno z nejlepších alb jejich diskografie.