Postpunková vlna má veškeré atributy masové popularity, které se taky dlouhodobě těší. Dominantní rytmika spojená s ponurou náladou a charakteristickým výrazem je líbivá a lze se na ni snadno naladit. S přispěním ikonizace veličin jako Joy Division k ní navíc řada posluchačů přičichne ve věku, kdy vstřebává první důležité vlivy a nosí ji pak hluboko pod kůží po zbytek života. Nejsem výjimka. Proto budou vznikat další a další kapely ve snaze stát se živoucí součástí odkazu, který tak milují. A proto se budou dál horentně adorovat bez ohledu na to, jestli jde o celosvětové hvězdy, nebo týpky odněkud z Horní dolní.

Status Soviet Soviet z italského Pesara dávno přerostl z provinční partičky v respektované heroes. Stačily jim k tomu hned první nahrávky a výjezdy za hranice, o kterých si rychle začala šuškat nejen celá Evropa. S ohledem na to, jaký dosah si postpunkový sound udržuje, byl jejich úspěch prakticky zákonitý. Tím spíš, že Soviet Soviet svoji sounáležitost s žánrovou estetikou vyjadřují, eufemisticky řečeno, tak puristickým způsobem. Z fleku by se mohli přejmenovat na Joy Division revival a zaslouží si za to veškeré rýpavé poznámky, co vás jen napadnou. Tohle je ale potřeba spolknout, protože v opačném případě nemá absolutně žádný smysl si Soviet Soviet pouštět, natož je jít testovat naživo.

I když za normálních okolností dávám přednost pestřejším kompozicím, jaký do našich končin nedávno přivezli třeba A Place To Bury Strangers nebo Viet Cong, v pondělí jsem do Basementu vyrazila s přesvědčením, že se mi výhrady podařilo hodit za hlavu. Převládlo očekávání drzého jižanského temperamentu a rituální atmosféry, která si poradí s tak citlivým materiálem, jako jsou dekády let omílané postpunkové klišé. Po prvních minutách zvědavého těkání očí z bláznivě tvarované basy Andrea Giomettiho na energické výkony jeho dvou kolegů byl ale optimismus vtahu a na stagi přede mnou stáli tři kluci zoufale zakletí v čase. Basement se ale otřásal v základech, přidala se nostalgie a nakonec se z toho vylouplo docela příjemné setkání.

Sympatické na Soviet Soviet je, že jim evidentně nejde o žádné pozérství. Jenom jsou tak trochu salámisti. Drží se toho, co je baví a jsou v tom dobří, ne, že ne. Pokud si chcete jednou za čas dopřát postpunkovou tancovačku, neváhejte ani na chvíli, protože tahle parta vám ji dopřeje. V Basementu pecky jako "Ecstasy", "Together" nebo "Introspective Trip" fungovaly neomylně. Až na výjimečné okamžiky, jako třeba v gradujícím finále posledně zmíněného tracku, v tom ale nebylo ani za mák dobrodružství nebo osobitosti. A s tím se smiřuje asi tak, jako když podvědomě sníte o prázdninách v tropickém ráji, ale skončíte na městské pláži v Bibione. Zkrátka těžko. Na jednu stranu to sice může být velká zábava, chtě nechtě ale musíte v určitých kategoriích slevit.

V poměru očekávání versus zážitek tak za mě jednoznačně vítězili domácí plusminus0. Na rozdíl od italských kolegů postpunkovou uniformitu rozbili pevně sevřeným propletencem dvou melancholicky znějících kytar a pocitovostí instrumentální i lyrické stránky jejich muziky, která velela k razii skrytých komnat osobnosti i ve chvílích, kdy se jednotlivá slova slévala. Každý song v jejich podání vynikal naléhavou jemností, ve vzduchu se vznášela vzpomínka na Psí Vojáky nebo GNU, a vůbec bylo fajn připomenout si, jak kouzelnou moc má čeština. Vloni skupina vydala skvělé dvoupísňové "ep", rozhodně ale doporučuju odchytit si ji naživo. Toho času ±0 putují po klubech mimopražských. Na začátku přelomu března a dubna je čeká Ostrava, Opava a potom se přemístí do Liberce nebo Horažďovic.