To, co Peter Hook & The Light tedy poslední dekádu a něco dělají, není v zásadě nic jiného než revival jedné či druhé kapely posvěcený osobou frontmana. Jednou tak vyrážejí na turné s alby "Unknown Pleasures" (s orchestrem i bez) či "Closure", jindy předvedou průřez tvorbou obou, na předchozích šňůrách došlo na "Power, Corruption & Lies" či "Movement".

A letos se zaměřili na dvě výběrovky, obě příhodně nazvané "Substance" a vydané jen rok po sobě. Ta první, nesoucí letopočet 1986, je souhrnem singlů od Joy Division a přinesla hit "Love Will Tear Us Apart", ta druhá, vydaná v roce 1987, představila první éru New Order.

Ve vyprodaném pražském Roxy tak zazněly dva plnohodnotné sety. I s přestávkou trvaly zhruba dvě a půl hodiny - sedmadvacet písní, bez předskokanů, bez velkých efektů. Prostě čistá muzikantská práce a čiré fanouškovské potěšení... ač ne stoprocentně bez výhrad.

První polovina patřila New Order a výrazně tanečnějším rytmům. Jakkoliv je tahle formace poměrně zásadním spolkem pro další vývoj taneční a elektronické hudby, přece jen bylo znát, že už je to docela retro. Stále funkční kousky jako "Blue Monday", "True Love" s melodickým nosným refrénem nebo "Temptation" dav slušně rozpohybovaly, jenže ta energie prostě padala.

Okamžitě ale vystřelila ve druhé polovině věnované Joy Division - ty skladby, byť starší, fungují naživo mnohem lépe. Těžko říct, jestli je to dáno momentální vysokou oblibou postpunku jako takového, nebo obecně rockovějšími aranžemi, které složení na pódiu (dvě basy, kytara, bicí, elektronika) produkovalo, každopádně "Shadowplay", "Transmission", "Disorder" či špinavá "She Lost Control" s věkem neztratily vůbec nic.

A to nemluvím o "Love Will Tear Us Apart", při níž se publikum se zpěvem přidalo už u klasického basového motivu a dlouze v závěru dozpívávalo refrén. Tak mohutně, až Hook suše britsky konstatoval: "Vy mě ani nepotřebujete."

Jak ostatně popisuje ve své autobiografii, byli s Joy Division skupinou, která se ráda mračila. To už ho, zdá se, na stará kolena docela opustilo. Na úsměvy došlo. A taky na bizarní triko s fluorescenční kostrou, které v kontextu večera působilo docela ujetě.

Přesto bylo jeho vystupování civilní, mluvení omezil jen na pár poděkování. Soustředil se na svou na hony rozpoznatelnou basovou hru a občasný úder do elektronických bicích, které se bohužel v mixu tragicky ztrácely. Podobně utlumený byl i zpěv, na druhou stranu, když už se hutným zvukem konečně prodral, ke srozumitelnosti měl daleko a nebylo vlastně moc o co stát…

Přesto se nedalo odcházet z Roxy zklamaně. Peter Hook předává odkaz svých kapel uctivě a poctivě. Spousta muzikantů jeho formátu by navíc mohla skončit u přehrání jednoho alba a do přídavku švihnout pár největších zářezů z toho druhého. On to však vzal z gruntu celé, v podstatě to byly dva koncerty v jednom. A to si obdiv určitě zaslouží.