Mezi albem "25 Years" a "Changing Of Tides" uplynuly tři roky - je to pro muzikanta, jako jsi ty, hodně, nebo málo?

Tři roky jsou hodně. Ale mezitím jsem pracoval s Monikou Načevou na albu "Milostné slabiky". "25 years" bylo v roce 2012, potom jsem pracoval s Monikou a pak jsem měl skoro rok a půl na přípravu nové desky. Takže to bylo hodně času, ale zároveň i málo, protože já nejsem moc rychlý jako písničkář, potřebuju na písničku tak měsíc.

V čem se liší "Changing Of Tides" od tvé předchozí desky?

Já myslím, že rozdíl je hudební. Samozřejmě "25 years" bylo hlavně já a David a ještě tam byla Beáta Hlavenková. Tentokrát je zvuk větší, protože je tam víc muzikantů. A ještě témata jsou trochu jiná, protože můj život se změnil. Stárnu a byl jsem nemocný, to jsou témata, který jsou na novém CD a na předchozím nebyly.

Co ti bylo, jestli se můžu zeptat?

Slinivka, typicky bluesmanská nemoc.

V mezidobí mezi poslední a novou deskou jsi spolupracoval taky s Michalem Horáčkem. Jaká to byla zkušenost pro tebe jako anglického muzikanta být součástí "Českého kalendáře"?

Moc zajímavá, protože ta písnička je jediná, která je v angličtině, ostatní jsou česky. Jméno jsem samozřejmě znal, ale jeho hudbu a texty moc ne. Bylo zajímavé ty texty zhudebňovat, protože byly fakt skvělé. On je zajímavý člověk, protože přesně ví, co chce.

Zopakoval by sis to?

Určitě, kdyby byla možnost, určitě. Chtěl bych.

Dala ti tahle spolupráce něco i pro "Changing Of Tides"?

Ta písnička byla zajímavá, protože jsem k ní přistupoval trochu jako k šansonu. Bydlel jsem ve Francii, a když jsem koukal na ty texty, pomyslel jsem si: "To je šanson,", což je strana, kterou jsem ve svých písničkách moc nepoužíval. Byla to pro mě inspirace, například písnička "Changing Of Tides" je taky trochu šanson, stejně jako pár dalších. Myslím, že vliv nebo inspirace pro ně byly od Horáčka. Bylo to ve mně, ale teprve u něj jsem viděl, že by bylo možný tak udělat i další skladby.

Můžeš v krátkosti přiblížit, jak nová deska vznikala?

Rok před vydáním jsem mluvil s Ianem Koleskym, producentem, muzikantem a mým kamarádem, a říkal jsem mu, že připravuju nové CD, nové písničky. Diskutovali jsme o tom, jestli by to bylo lepší jako sólový projekt, nebo s jinými muzikanty, a rozhodli jsme, že by byl lepší větší zvuk. Chtěli jsme něco jiného, než bylo "25 Years", s použitím různých vlivů. Chtěl jsem samozřejmě pracovat s Davidem Landštofem, protože už máme zkušenosti, chtěl jsem pracovat i s Pepou Štěpánkem, protože ho moc obdivuju jako kytaristu. Doufal jsem, že tam bude i Lenka Dusilová a Beata Hlavenková, protože s nimi fakt rád pracuju, a ještě můj kamarád Jerry Sallis, nejlepší basista na světě (smích). Ten nápad, že to nebude sólový projekt, že uděláme něco, kde budou různé styly, proběhl předloni, pak to šlo krok za krokem. Pomalá práce, hlavně já sám s Ianem. Po nějakém čase jsme přidali bicí a potom jsem měli live sessions ještě s Pepou.

Kolik času jste strávili ve studiu?

To je těžké říct, tak čtyři měsíce celkem. Já sám jsem ale ve studiu docela rychlý - na každou písničku mi stačí možná šest hodin.

Na té desce si hodně hraješ s různými žánry, jak vůbec vznikají tyhle fúze? Máš je v hlavě při skládání, nebo vznikají až ve studiu?

Už je mám v hlavě, aranže a všechno ostatní udělám před tím. Studio je pro mě poslední krok. Nevím přesně například, co bude hrát David, protože mu nedám nic konkrétního, ale oba víme, protože se známe, kam to má směřovat.

Kdy přibývají ti hostující muzikanti, ve které fázi procesu?

Asi v půlce. Protože šest písniček jsme měli kytara a zpěv, věděli jsme, že tam budou ještě bicí a další věci, ale to bylo šest písniček skoro dokončených.

Nahrávalo se tady nebo v Británii?

Tady, Ian má svoje studio, kde jsme udělali některé věci, ale taky ještě ve Faustu a jednu písničku i ve studiu Žižkov.

Různé žánry - je ta myšlenka čistě tvoje, nebo to vyplývá ze spolupráce s jinými muzikanty?

Myslím, že obojí. Například Beata - já ji znám a znám její vlivy, že to je trochu jazz, trochu klasika, a proto, když jsem skládal písničku pro ni, už jsem měl plus mínus v hlavě rozmyšlené, kam ji směrovat. Ale samozřejmě když je ve studiu, přidá ještě něco dalšího, protože má svůj způsob hraní.

Poslední dobou se muzikanti hodně vracejí k vážné hudbě a ke klasice, i na "Changing Of Tides" je to slyšet. Kde se u tebe vzal ten podnět? Byla to právě Beata, nebo i ty sám máš rád klasiku a rád si ji poslechneš?

Já mám hlavně rád Beatu. A taky teď poslouchám různé druhy hudby. Co hraju, je hlavně bluesové, jazzové, folkové. Ale od té doby, co hraju s Jonášem Krejčím, který hraje na desce na cello a který je hlavním cellistou Vídeňského filharmonického orchestru - skvělý muzikant - poslouchám víc klasické hudby. Její vlivy tam jsou, máš pravdu. Ale taky vím, že nejsem schopen udělat něco úplně klasického a Jonáš to ví taky, takže je to kompromis.

Narazili jsme na blues. Připadá mi, že je to jeden z nejzkostnatělejších žánrů. Je to podle tebe mrtvý žánr, který nějak přežívá, nebo si myslíš, že můžeme očekávat nějakou renesanci?

Doufám. Renesance, to by bylo dobrý, že? Ale můj problém s blues, když to je bílý čistý blues - já jim moc nevěřím, což je můj problém - I don't trust it, I don't believe it - a stejně je to se mnou. Ok, I am a bluesman - já myslím, že ty vlivy tam jsou, protože je těžký něco užívat, něco, co je pop, rock, něco, co nemá vůbec blues. Blues tam musí být, to je základ veškeré hudby, co máme, co není jako folk či country, ale tam je blues taky, je skoro nemožný ho nemít.

Proč podle tebe teď blues chybí nějaká výraznější nová hvězda a spíš jsou v popředí stálice jako Eric Clapton, Buddy Guy či Beth Hart?

Já myslím, že černoši blues moc nehrajou, což je hlavní problém. Ale když koukáš na rock nebo pop, jako je třeba Rihanna, ty bluesový vlivy tam určitě jsou. Blues je žánr, který podporují hlavně běloši. To není špatný nebo dobrý, jenom si myslím, že je to těžké pro samotné blues, protože to je pro mě v srdci černé. Když černoši nechtějí hrát čistý blues, je to těžké. Myslím, že to je trochu stejný jako jazz nebo tradjazz, že ty vlivy tam jsou, black music to má furt, ale ty žánry se mění. Pak je to jenom Eric Clapton, který pořád hraje blues, další lidi už jsou dál.

Nemyslíš, že jazz je vůči jiným žánrům otevřenější?

Může být, protože jazz má harmonickou složitost, jazz je bohatý, tedy harmonicky bohatý. Může být takový, jaký ho dělal Jacques Loussier, který spojoval jazz s klasickou hudbou. Můžeš ho míchat i se slovanskou hudbou a funguje to. Zatímco spojovat například klasiku s blues není tak jednoduchý.

Jsi známý svojí signifikantní hrou na kytaru, kde jsi se inspiroval stylem Marcela Dadiho. Ještě pořád studuješ jeho styl, učíš se, máš ještě nějaký vývoj?

Marcel Dadi byl pro mě první vzor, protože když jsem se přestěhoval do Francie, narazil jsem u mé kamarádky na jeho desku. Dalším vzorem byl Chet Atkins. Myslím, že sedmdesátá léta v Británii byla zajímavá doba, protože tam byl proud nových kytaristů jako John Martyn, Richard Thompson nebo Martin Carthy. Měli jako svůj styl hry na kytaru fingerpicking a mířili mezi blues a jazz. Od nich jsem si hodně vzal a myslím, že na mě měli velký vliv. Takže nebyl to jen Dadi, ale zase on byl pro mě skvělý, protože jsem kytaru takhle nikdy neslyšel, a díky němu jsem našel ještě další dobré kytaristy v tomto stylu. Dadi byl první, ale dál mě ještě směřovali Thompson, Martyn nebo taky Mark Knopfler.

Na toho jsem se chtěl právě zeptat, protože na nové desce je podle mě i vliv Knopflera znát. Je to jen náhoda, nebo i trošku záměr?

Když jsem slyšel ve finále "That's How We Write It", tak jsem si řekl: "Wow, to je trochu Dire Straits." Bylo to pro mě trochu překvapení, ale zase ne tak úplně, protože když mi bylo deset jedenáct, měla na mě velký vliv jejich deska "Making Movies". Takže možná v mém podvědomí pořád jsou, ale to není hanba. I když byli později trošku komerční dinosaurus, Knopflera pořád obdivuju.

Slyšel jsem v tom spíš Knopflerovy sólové nahrávky.

Super. To je pro mě kompliment. Určitě to není schválně, protože to není můj cíl, ale když tam slyšíš Knopflera, je to skvělý, vždyť je skvělý kytarista.

Inspirují tě nějak i čeští muzikanti?

Určitě. Třeba Beata, David nebo i Lenka. Pracovat s Lenkou je fakt zajímavé, nikdo nemá hlas jako ona, stejné je to i s Beatou, to je pro mě skvělá inspirace. A jsou tu skvělý kapely - Luno nebo Sunflower Caravan. Taky jsem před nějakým časem spolupracoval ve studiu s Radůzou, což je další skvělá muzikantka s řadou výborných nápadů.

Jaký je rozdíl mezi Čechy a Francouzy, se kterými jsi v minulosti taky spolupracoval?

Francouzi mají vždycky zpoždění. Když by tady měli být ve tři, budou tady určitě ve čtyři - když budeš mít štěstí. A pořád si stěžujou. A ještě rozdíl... Myslím, že je zajímavé, že mladší francouzští muzikanti chtějí zpívat anglicky. Myslím tím mladší generace než já, protože moje generace to měla padesát na padesát, ale teď to musí být anglicky. Myslím, že ten problém existuje taky v Česku - jazykový problém. Když mladá kapela hledá budoucnost nebo kariéru v Anglii, otázka je, jestli musí zpívat v češtině nebo angličtině. A tu samou otázku řeší i tady, jestli Česko chce slyšet anglický písně od české kapely, nebo musí být české. Podle mě v budoucnosti budou mladé kapely zpívat víc a víc anglicky.

A jak to cítíš ty? Myslíš, že by u nás tvoje hudba byla úspěšnější, kdyby byla v češtině?

Myslím, že Češi jsou tolerantní. Já mám štěstí, protože vědí, že jsem Angličan, takže je ok, že zpívám anglicky. Ale nevím, jestli jsou tak tolerantní u českých kapel.

Nemůže to být tak, že do tvého stylu hudby pasuje angličtina lépe?

To je taky otázka. Já se sice snažím česky mluvit, ale zpívat? Lidi občas říkají: "Mluvíš česky, tak proč nezpíváš česky?". Ale ono je fakt těžký zpívat česky, to vím a říkají to i zpěvačky, například Lenka. Hodně respektuju lidi, kteří zpívají v češtině, protože je daleko jednodušší zpívat anglicky. Když jsi mladá kapela, chceš zpívat anglicky, v Praze a větších městech to je ok, ale mimo ně to pak lidi tolik neberou. Ale myslím, že to se změní.

Se kterými českými muzikanty bys ještě chtěl spolupracovat?

Měl jsem nabídku zpívat se zpěvačkou ze skupiny Voila (Zdenka Trvalcová), která zpívá hlavně francouzsky, ale i česky a anglicky. To bude určitě zajímavý. Určitě bych chtěl pracovat ještě s Michalem Horáčkem, pokud bude mít zájem. A nevadilo by mi ani udělat něco s Ivanem Králem.

Žiješ tu už deset let, jak se podle tebe za tu dobu proměnila česká hudba?

Slyším na české scéně víc a víc pop. Nevím, jestli to tak opravdu je, ale to, co slyším já, je víc komerční, less punk, less punkable pop... (smích).

Jak se změnili lidi?

Přijel jsem v roce 2004, což byla doba, kdy odstupoval Havel a začala Klausova éra. Myslím, že se změnil i idealismus. Ten porevoluční idealismus zemřel a nahradil ho cynismus a trošku pragmatismus. Myslím, že lidi jsou trochu zklamaní z revoluce a mám pocit, že pro lidi je sametová revoluce už spíš něco v minulosti.

Ačkoli Češi milují country...

... a moc dobře ho hrajou. Já bych řekl, že na světové úrovni.

... chybí tady výrazná postava a převládá tu staré pojetí. Ty máš ve své tvorbě spoustu countryových prvků - proč si myslíš, že ta vlna moderního country, která teď nějaký čas vládla Americe, nepřeskočila k nám, respektive ani do Evropy?

V osmdesátých letech bylo country trochu kýč. Pak ale přišli lidi jako Dwight Yoakam a ta nová generace se změnou country, které je víc punk. Starý country bylo moc slušný, moderní country má konečně koule a postoj. Myslím, že to sem přijde taky. Vidím to v Anglii, kde to bylo to samé, a dnes tam má folk a country nový makeover, podobu. Jak říkám, přijde to i sem, jen to chce čas.

Mícháš styly, kvůli kterým si lidé většinou kupují vinyly. Jak se díváš na jejich renesanci?

Já myslím, že je to dobrý nápad, protože CD je skoro mrtvé. Jsem rád, že máme nové CD, ale nevím, jestli za tři čtyři roky udělám CD, protože jako formát je na svém konci. Ale vinyl tu za tři čtyři roky bude určitě a možná ještě populárnější než dnes. Vinyl je skvělý, protože ty fotky a všecko na něm vypadá líp. Jediný problém, že je to moc drahé. Uvidíme, jestli bude mít smysl vynechat CD a udělat jen vinyl v kombinaci s downloadem.

Kolik máš doma desek?

Asi mezi padesáti a stem, ale jsou to hlavně staré desky, které jsem koupil, když jsem byl mladý. A ještě jsem zdědil desky po matce, kde jsou třeba Beatles a jejich Seržant Pepper. Přestože jejich zvuk už je chvílemi příšerný, mám je a jsou skvělé.

Říká se, že všichni si pamatujeme svou první desku. Která byla ta tvoje?

První desku, kterou jsem si koupil sám, byli The Stranglers "No More Heroes".

Může se v souvislosti s tím změnit způsob nahrávání? Můžeme se třeba vrátit k analogu?

Myslím, že jo. Nebude to možná až do takové míry, protože ty staré magnetické pásy jsou fakt drahé, ale jasně vidím, že muzikanti víc používají analogové předzesilovače a kompresory. Je to móda a bude toho víc a víc a hlavně - zvuk je lepší.

Co tě přivedlo do Francie a co do Čech? Proč zrovna tyhle dvě země?

Mám rád cestování, mám rád jazyky a Velká Británie je ostrov, kde má člověk trošku klaustrofobii. Mám rád evropskou kulturu a tu možnost, že můžeš jednoduše cestovat - tam je Německo, tam Rakousko. Navíc jsem hledal způsob, jak v Anglii nebydlet. Jsem rád, že jsem Angličan, hudebně je to skvělá země, ale na druhou stranu jsem rád, že tam teď nebydlím. Vidím, jak těžký to tam mají moji kamarádi. Život je tam hodně drahý - nájemný, vlaky, hospody - všechno je drahý. Pracuješ dvanáct, čtrnáct hodin denně a vlastně nemáš život.

Bydlel jsi ještě v Holandsku, Francii a Spojených státech a teď už deset let v Česku. Jsi tady tak dlouho, protože se ti to tady líbí nejvíc?

Určitě. Oženil jsem se tu a jsem tady moc šťastnej. Nemám žádné plány se někam stěhovat.