"Suffocation ve Futuru? Má vůbec cenu chodit?" Takové otázky se zajisté vkrádaly do mysli nejednomu vyznavači brutálního death metalu, když si přečetl místo konání jinak mimořádně zajímavého dostaveníčka. Smíchovský klub má totiž, co se akustických vlastností týká, krajně nevalnou pověst. Kdekdo má v paměti koncert amerických Nile v září 2008, kde nebylo slyšet prakticky nic a snaha zvukaře vypořádat se s nástrahami členitého prostoru maximálním vytavením aparatury dokonce způsobila houfný úprk diváků v půli setu deatmetalových egyptologů.

Na druhou stranu, jestli mohla mít nějaká extrémně metalová kapela v daném sále dobré nazvučení, pak právě Suffocation. Veteráni, kteří nedbajíc na okolní podmínky táhnou svou brutální káru konstantním tempem bezmála tři desetiletí, jsou známí fenomenální sehraností a citem pro nastavení aparátů. Tyto faktory zvukařům výrazně usnadňují práci.

Již od prvních tónů pecky "Catatonia" bylo jasné, že parní válec s logem Suffocation si prorazí svou cestu a nic ho nedokáže zastavit. Začala nehorázná jízda, která musela uspokojit jak vyznavače hudební brutality, tak techničtěji orientované posluchače. Ačkoliv Terrance, Derek a spol. rozhodně nehrají instrumentálně jednoduchou muziku, oproti předkapelám bylo najednou rozumět každému tónu. Člověk si nemusel nic domýšlet, sound přitom tlačil na maximum. Každý, nutno dodat na tisícinu vteřiny přesný zásek fungoval jako kladivo zatloukající hřebík do hlavy. Krom fenomenální sehranosti na tom má lví podíl rytmická sekce. Mistr Boyer opět ukázal, že je jedním z nejtvrdších deathmetalových basáků. Obecně pak platí, že každý bubeník, který kdy poháněl Suffocation, měl neskutečný úder a Kevin Talley (ex-Dying Fetus, Misery Index, Hate Eternal, The Black Dahlia Murder a mraky dalších) není výjimkou.

Zastavme se ještě u Kevinova výkonu. Zhruba v půlce setu dospěla jeho frustrace z jistých potíží s nazvučením činelů do fáze, že to s celou bicí soupravou vypadalo bledě. Rozzuřený Američan začal hrát s neskutečnou razancí a je s podivem, že blány a plechy nápor jeho úderů vydržely. Cholerický tlučmistr doslova odtrhal kabeláž od mikrofonů snímajících vršky a rozhodl se, že absenci nazvučení dožene razancí hry. Nutno dodat, že se mu to bez větších potíží podařilo. Přitom se v žádném případě nedá mluvit o jakkoliv křečovitém výkonu, který je mnohdy typický pro bubeníky soustřeďující se na co nejsilnější atak. Tohle byla univerzita, suverénně nejlepší bubenický výkon večera. Brent Phillips z Abiotic mohl Kevinovi tiše závidět dynamiku v sypačkách, David McGraw pak musel zpytovat svědomí při poslechu naprosto přesných kopákových koberců.

Suffocation nesrazila ani absence dvou kmenových členů. Ricky Myers (Disgorge) možná nedosahuje charismatu plešouna Franka Mullena, ale vokálně rozhodně neztrácí. Frankova neochota tahat se na stará kolena každý rok na dlouhé turné tak není pro kapelu fatální ranou. Na aktuální šňůru nevyrazil ani kytarista Guy Marchais, kterého však bez větších potíží zastoupil Charlie Errigo (Pyrexia). Ve srovnání s tahounem kytarové sekce, věčně usměvavým Terrancem Hobbsem, si ostudu v žádném případě neuřízl a všech dvanáct strun dohromady tepalo, jako by se snad nacházely na jednom nástroji.

Pánové během hodinového setu projeli většinu svých desek. Zazněly vály z nesmrtelných klasik "Effigy Of The Forgotten" nebo "Pierced From Within", stejně jako novější věci z (nedoceněné) eponymní desky či posledního zářezu "Pinnacle Of Bedlam". Publikum se do největšího varu dostávalo pozvolna, od třetího válu se však pod pódiem kotlilo na maximum a nasazení některých fans si s ničím nezadalo s nasazením samotných hudebníků. Atmosféře nepochybně pomohlo i pochopení kluků z Hard Bones production i kapely samotné pro stagediving.

Jestliže Suffocation předvedli bezchybnou válcovačku, u předkapel se nějaká vada na kráse již najít dala. Pokud jsme zmínili sehranost ansámblu, na její nedostatečnou míru doplatili rakouští Monument of Misanthropy. Připočítáme-li chybnou domněnku zvukaře, že na pódiu je pouze bubeník, byť slušný, a vokalista, na pohromu bylo zaděláno. Vše pak dokončila přinejlepším skladatelská průměrnost prezentovaného materiálu. Mnohem lepší dojem zanechali floridští Abiotic se svým deathcorem silně ovlivněným tech-death metalem. Především výkon vládce tlustých strun Alexe Vasqueze lahodil uchu i oku. Technicky spletité kompozice pak na rozdíl od mnoha současných uskupení dávaly poměrně smysl. Kapela tak nechala zavzpomínat na časy, kdy větším uskupením předskakovaly mladé nadějné sebranky, nikoliv ten, kdo si zaplatí nemalé peníze za místo v tourbusu.

První klubové vystoupení v ČR si odbyli též hodně skloňovaní Američané Cattle Decapitation, jejichž poslední desky, včetně novinky " The Anthropocene Extinction", sklízejí poměrně vysoká hodnocení. Kombinace brutal deathu a grindu s atmosférickými a progresivními prvky oslovila fans i naživo. Formaci táhl především vokalista Trevis Ryan se svým slušným hlasovým rejstříkem, pomyslnou třešničkou na dortu pak byla nepochybně Joshova kytarová sóla. Bohužel, svůj den si nevybral David McGraw, jehož jistota v hodně rychlých blastbeatech silně korespondovala s občasnými bramborovými úlety v kopákových náletech. Doufejme, že reparát úspěšně složí na letošním Obsecen Extreme a Brutal Assaultu.