Benjamin Clementine se narodil 7. prosince 1988 v Londýně jako nejmladší z pěti dětí a velký vliv na jeho dospívající osobnost měla smrt babičky a také šikana, s níž se ve škole často potýkal. Za lepším světem utíkal do světa básní - učarovali mu například William Blake či TS Elliot. Rozšířená slovní zásoba mu v zapadnutí do kolektivu příliš nepomáhala, proto se ke knihám upnul ještě silněji a to až tak, že kvůli čtení si v knihovně často vynechával školu. Dopad na jeho výchovu měl také jeho starší bratr Joseph, který denně cvičil na piano, a když skončil svou lekci, mohl si k němu na chvíli přisednout i tehdy jedenáctiletý Benjamin.

Když se rodiče v jeho šestnácti letech rozvedli, nechal školy a se svými psychickými i finančními problémy se začal potulovat po ulicích jako bezdomovec. V devatenácti změnil londýnské ovzduší za Paříž, ani tam se mu ale nedařilo a jako busker hrál s rozpadlou kytarou a levnými klávesami po ulicích, v barech i v metru. A právě tam si ho všiml francouzský hledač talentů, s nímž podepsal smlouvu.

Těžkosti se mu ale nevyhýbaly ani poté. V roce 2013 měl hrát na North See Jazz Festivalu jako jeden z velkých talentů. Při cestě vlakem do Rotterdamu ho ale chytil revizor, a tak si finančními problémy stále ještě sužovaný Clementine musel vystoupit. Odhodlán odehrát svůj set stůj co stůj se tedy začínající zpěvák vydal na pětačtyřicetikilometrovou trasu pěšky. Po deseti hodinách, během nichž mu žádný z řidičů projíždějících kolem něj nezastavil, dorazil do Rotterdamu s krvácejícími prsty na nohou.

Později se mu podařilo natočit EP "Cornerstone", respektive "Glorious You", které mu umožnily vystoupit v late night show Joolse Hollanda. Tam mu po jeho vystoupení vysekl poklonu i Paul McCartney, což k nárůstu jeho popularity pochopitelně dost přispělo. Debutové album "At Least For Now" nakonec vyšlo v březnu loňského roku (u nás až v prosinci), a přestože zahraniční kritici nešetřili chválou, bylo to až získání prestižní Mercury Prize, co jeho slávu konečně rozprostřelo dále od francouzských a britských hranic.

"At Least For Now" je studiovkou, která staví na dvou věcech - melancholickém klavíru budujícím přibližnou osnovu a majestátním, vroucím hlasu, který si nezávisle na osnově utíká, kam se mu jenom zachce. Barvou a rozsahem by jej bylo možné připodobnit ke Kwabsovi, hudebně ale míří od r'n'b do umělečtějších vod, spíš až někam k avantgardnímu popu, soulu a jazzu. Často je tak řazen spíše k interpretům, jakými jsou Antony & The Johnsons či Nina Simone.

Skladby, které Clementine tvoří, jsou i díky hojně využívaným smyčcům vroucnější než horké kakao a jsou plné různých útěků z očekávané cesty. Tudíž žádné struktury typu sloka-refrén, ale opravdový barokní art-pop plný ojediněle slyšených překvapení. Clementine v písních opatrně šeptá, deklamuje i naplno ukazuje možnosti svého hlasu, ať už ale zpívá naléhavé kusy "Cornerstone" či "Condolence", štká v "Quiver A Little" či tvoří potenciální anti-hity typu "London" či "Nemesis", poslouchat jej rovná se zachumlání se do peřiny v křesle u vyhřátého krbu.

Nijak nestrádají ani texty, které se tématicky drží samoty, pochyb, vyhodnocování rozhodnutí, která udělal, ale třeba i odvahy. Pročítat se jimi, je i díky jeho slovní zásobě a básnické nátuře stejná radost jako poslouchat jeho hudbu.

Je to však hlavně jeho hlas a všudypřítomný tíživý smutek, co "At Least For Now" prodává a řadí jej k tomu nejlepšímu, co v loňském roce vyšlo. Proto máte-li rádi silné vokály, jakými disponují Alicia Keys, Beyoncé, Kwabs či Charles Bradley a potřebujete v životě trochu toho tepla, zkuste ho. Mimo vaší vlastní spokojenosti z pevného objetí se budete moci přesvědčit i o tom, že sledovat, kdo právě dostal Mercury Prize, se ještě pořád vyplatí.