Když jsme v létě s kolegyní Vavrouškovou reportovali z maďarského Szigetu, shodli jsme se na tom, že vystoupení Ellie Goulding, coby hlavního headlinera čtvrtého dne, patřilo k největším zklamáním festivalu. Interpretka si s velkým pódiem absolutně neuměla poradit, ztrácela se na něm, její komunikace s fanoušky vázla, jinak vcelku povedené písně z "Halcyon Days" zněly monotónně a zpěvačka se z koncertu s nulovou show vytratila ještě dříve, než dozněl poslední refrén jejího hitu "Love Me Like You Do". Jako ukázkový příklad umělce, který je tak slavný, že musí jezdit haly, ačkoliv na ně ještě absolutně není připravený, se bohužel ukázala i v Praze.

Samotnému vystoupení předcházela unavená půlhodina ve společnosti dvacetileté pop-rockerky Sary Hartman, což je v podstatě taková Sara Bareilles bez hitů a energie. Už od chvíle, kdy se Goulding na vyvýšené plošině poprvé objevila, aby se čtyřmi tanečníky, třemi vokalistkami, doprovodnou kapelou a velkými projekčními plátny odehrála stominutový set, bylo znát, že od srpna se toho mnoho nezměnilo. Zpěvačce sice v mezičase vyšlo nové album, oproti předchůdcům je ale až na pár výjimek ("Army", "Around U", "Two Years Ago") tak plytké, tuctové a bez nápadů, že zahrát jej skoro celé na úkor starších hitů typu "Lights" či "Starry Eyed" atmosféře jedině uškodilo. Tím spíš jste si pak mohli všimnout, když třeba při "Something In The Way You Move" či letitější "Explosions" zněl halou klavír, respektive smyčce, aniž by na ně reálně kdokoliv hrál.

Podobné detaily nebylo tak těžké zaznamenat, i tentokrát si totiž zpěvačka mnoho potěchy pro oči nepřichystala. Celá show působila dojmem, jakoby ji její tým narychlo spíchnul jen pár dní předtím, než s ní musela umělkyně na dopředu nasmlouvané koncerty vyjet do světa a vlastně jediné, co ji tvořilo, byly rozstříhané kusy látky, kterými nikterak výjimeční tanečníci v půlce večera zakryli kapelu a vystřídání asi pěti kostýmů - od princeznovsky bílých šatů až po motorkářskou bundu. Podobně bezradně působily i projekce v drtivé většině setu snímající jen samotnou zpěvačku, která v těch nemnoha tanečních formacích spíše jen šlapala zelí, než že by se doopravdy zapojila. Můžete namítnout, že to na koncertech není to hlavní, ale při srovnání s tím, co nám v Praze předvedla její popová konkurence v čele s Madonnou, Katy Perry, Kylie Minogue, Aliciou Keys, Pink ale třeba i Brunem Marsem, Pharrellem Williamsem či Justinem Timberlakem, prohrává britská hvězdička s kýmkoliv z nich.

A všimlo si toho i publikum, které bylo v první polovině večera tak umírněné a vzorně sedící, až jej box, jógu a běhání zbožňující zpěvačka musela pobídnout, aby se alespoň trochu projevilo. I na jeho reakcích bylo více než kdy jindy poznat, že přišlo převážně na singly, které dokolečka točí Evropa 2 a u jiných písní nechávalo ruce plné smartphonů připravené v kapsách. V druhé půlce koncertu, kdy už se devětadvacetiletá Londýňanka přece jen trochu otevřela a pohotově komentovala dění i své zápolení s vrškem PET lahve, interpretka hitu "Burn" pobavila, když diváky požádala, aby telefony schovali a dali ruce nahoru, jako se to dělávalo v roce 1992.

K těm příjemnějším momentům určitě patřily i akustické vložky s na kost oholenými novinkami "Devotion" a "Lost And Found" a také už zmiňovaný singl "Army", v němž se na obrazovkách objevily fotky Ellieny kamarádky Hannah, které píseň věnovala. Znatelný rozdíl v kvalitě byl znát i ve starších hitech "Goodness Gracious" a rockovějším drivem obohacené "Figure 8", na nichž ještě nebylo razítko spotřebního zboží znát tolik, jako na aktuální tvorbě, s níž pomáhaly známé producentské firmy v čele s Maxem Martinem a Gregem Kurstinem. Docela pěkný byl i závěr s hity "Anything Could Happen" a "Love Me Like You Do", při níž se halou rozlétly tisíce zlatých konfet.

I přes sympatickou druhou půlku večera, která hodně napravila velmi slabý start ale koncert Ellie Goulding stále patřil spolu s Lady Gaga k těm nejslabším popovým číslům, které jsme v O2 areně mohli v posledních letech vidět. Přirozený vývoj zkrátka nejde uspěchat.