Když jsme s kolegy Hráchem, Bláhou a Doupalem před nějakými pěti lety objevili The Weeknda a jeho první EPčko "House Of Balloons", byli jsme z něj doslova konsternováni. Úchvatná směs pomalého, táhlého R'n'B s otevřenými texty a procítěným zpěvem zněla nově. Svěže. Neoposlouchaně.

V dalších letech přišla na svět další dvě EP "Thursday" a "Echoes Of Silence", sbírka "Trilogy", v níž Abęl Makkonen Tesfaye nashromáždil dosud vydaný materiál a přihodil tři novinky, velké debutové album "Kiss Land", které jsme ohodnotili osmičkou, a hlavně spousta dalších umělců, kteří se nesli na podobné vlně. Lidé jako Lana Del Rey, Lorde, Troye Sivan, Drake, Miguel, Frank Ocean a další se sice zasloužili o popularizaci depresivně pomalé kombinace popu, R'n'B a elektroniky s emočně přeplněnými texty, jež mnoha lidem učarovala, zároveň ale tento specifický žánr nebo snad scénu, chcete-li, vyčerpali a začali vykrádat sami sebe. Typickým příkladem je Lana Del Rey, která se po velebeném debutu stala ikonou všech hipsterů, aby o pár let později s deskou "Honeymoon" zaujala sotva hrstku svého tehdejšího publika, jenž za ni bylo ještě před několika měsíci ochotno málem položit život.

S rodákem z Toronta je situace podobná, a přesto trochu jiná. Jeho hvězda nevystřelila vzhůru tak rychle jako ta Lanina a fanouškovskou základnu si zejména v Americe budoval postupně. Hity jako "Earned It", "The Hills" a hlavně "Can't Feel My Face" z něj v roce 2015 udělaly mezinárodní celebritu číslo jedna, ale zatímco dnes se na něj nalepila masa nevybíravých posluchačů, kteří si oblíbí všechno, co jim zahrají komerční rádia, jeho původní fanouškovská základna se od něj pod tíhou mainstreamového úspěchu druhé desky odvrací.

Co je tedy na "Beauty Behind The Madness" špatně a čím se liší od jeho předešlé tvorby? Kolega Hrách v tom má jasno. "Moc se mi nelíbí, jak postupně zkomerčněl a od hipsterského R'n'B se přesunul k popu. A pár písniček bych z té desky vyházel, podle mě je dost dlouhá a třeba ten song s Lanou Del Rey se mi zdá dost špatnej. Naopak se mi líbí "The Hills", "Dark Times" a taky "Angel", který má sice patetický text, ale myslím, že v tomhle případě to nevadí, má to tu správnou atmosféru," doplňuje. "Taky mě na tom dost štve, že většinu těch skladeb vydal už předtím jako singly," uzavírá Hrách. V tom se shoduje i s kolegou Doupalem, který to vidí podobně a pokládá to za důvod, proč mu aktuální album nezní v přehrávači tak často jako ta předchozí.

Příklon k mainstreamu je na druhé studiovce opravdu znatelný. Už sexuálně napjaté "Earned It" bylo použito pro soundtrack k filmu "Padesát odstínů šedi", což je všechno, jen ne nezávislý snímek. Úspěch v hitparádách vyhnaný spíš popularitou filmu než samotnou kvalitou jejího hudebního doprovodu pak popostrčil pětadvacetiletého umělce ke snaze natočit totéž ještě třináctkrát jinak. V drtivé většině stopáže se tak posluchač musí potýkat s baladickými skladbami plnými syntetických a elektronických zvuků, které ozvláštní tu španělka ("Real Life"), onde zase klavír nebo dechy ("Losers"). Spojuje je však zoufalá utahanost, která je hlavně v první polovině nahrávky k nevydržení. Šest takových kousků za sebou je pro dynamiku alba v podstatě smrtící.

Jistě, Weeknd nahrál spoustu pomalých písní i v minulosti, ale když si je pustíte dnes, prokousat se jimi není ani zdaleka tak bolestivé jako v případě novinky. Určitou roli v tom jistě hrají i texty, které se na "Beauty Behind The Madness" staly snad až příliš otevřenými a bez jakékoliv poetiky nebo nadsázky popisují zpěvákův sexuální život a apetit tak, až to pěkné není.

Zatímco dříve v únoru 1990 narozený interpret zpíval o lásce, sexu a penězích občas v náznacích a trochu tajemně, dnes mu nedělají problém verše typu "Kuř mi ho celou noc/Udělám se čtyřikrát/Jezdím si novým meďourem a jediné o co mi jde, jsou prachy" ("Tell Your Friends"), "Nech tu k*ndu mlaskat" ("Often"), "Miluju, když se mě dotýkáš, rád ti to dělám/Před tebou už jsem měl dvě další, tak přidej, ať se vyrovnáš mému tempu" ("The Hills") nebo "Křič, že jsem král a nikdo nem*dá líp než já" ("Shameless"). A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho. Při pohledu na žebříčkové úspěchy dosavadních singlů je tak zase jednou znát, že sex stále prodává. Tleskat mu za to ale nebudeme.

Je vlastně docela paradoxní, že když se deskou proposloucháte až ke kokainové hitovce "Can't Feel My Face", bude to poprvé, co jejího interpreta budete mít chuť pochválit. Groovu jak od Michaela Jacksona se nedá utéct a jeho chytlavost je díky všudypřítomnému Maxi Martinovi nakažlivá. Není divu, že po jeho úspěchu v americké hitparádě byl za další singl zvolen kousek "In The Night", který jeho úspěšný vzorec víceméně opisuje a stejně jako on je na více než hodinu dlouhém albu jako polití živou vodou.

Že je druhá polovina studiovky lepší než ta první, dokazuje i už zmíněná "Dark Times", kde se nečekaně přidává Ed Sheeran, aby o poznání syrověji, než je u něj zvykem, pěl o tom, jaký je alkohol ďábel. Podobně překvapivým hostem je Lana Del Rey, ta však baladě "Prisoner" nic zásadního nepřináší. Pochválit ale můžeme alespoň text, v němž se oba vyrovnávají se slávou a reflektují, jak se za posledních pár let změnili.

Je proto škoda, že takovýchto zpovědí je na "Beauty Behind The Madness" tak málo a ta trocha výpovědní hodnoty je převážena množstvím siláckých a sexuálně explicitních balad plných ukňouraného zpěvu, jež z ní dělají potravu pro primitivy. Nezbývá než doufat, že si to The Weeknd do příště uvědomí a zkusí nám vyrazit dech, stejně jako se mu to povedlo před lety.