Pátý prosinec tradičně patří dětem, venku chodí Mikuláš s čertem a andělem. I Praha díky této události byla tak trochu vzhůru nohama, hromadná doprava jezdila zcela podle plotu, ale v ulicích bylo zmíněných trojic překvapivě poskrovnu (možná ze strachu, aby jim pod nohama nekončily dělobuchy rozjařených ratolestí). Jazz Dock na břehu Vltavy se tak stal klidným útočištěm pro všechny ty, které tato činnost až tolik nezajímá a již na sedmou ve slušně zaplněném prostoru očekávali vystoupení Jamese Harriese.

Křest "Until The Sky Bends Down" proběhl za přítomnosti jeho doprovodné kapely a Epoque Quartetu, tak aby na pódium byl pokud možno přenesen zvuk této nahrávky. Tehdy došlo i na výsek, při kterém se sám doprovázel na kytaru a i v tyto chvíli jeho písničky neztratily nic ze své intenzity. O to zajímavější byla možnost slyšet, jak obstojí skladby právě z této desky, bez smyčcových aranží a hudebníků, se kterými vše vznikalo. Jen tak, ohlodané na dřeň, v intencích akustické kytary a nezaměnitelného hlasu Harriese, který snad s přibývajícími roky dostává ještě větší hloubky. Wojciech Nowacki tehdy v reportáži poznamenal: "Co je důkazem velikosti umělce? Stejná intenzita a emotivnost vystoupení, kdy je na pódiu zcela osamocen, nebo s celým ansáblem." - a to platilo do posledního puntíku.

Ačkoliv "Until The Sky Bends Down" patřil nemalý prostor, James se vydal i proti proudu toku času a vyštrachal i kompozice, které naživo neznějí až tak často. Odehrána tak třeba byla "Cafe Del Mar" z dvanáct let staré "The Straight Street Session", která díky výhledu na projíždějící lodě dostala zajímavou atmosféru. Průběžně střídal dvě kytary a odvíjel jednotlivé příběhy. Zhruba v polovině koncertu však obě odložil a usedl ke zdejšímu klavíru, aby odehrál křehkou krásku "Until The Sky Bends Down", bylo to milé překvapení, které potvrdilo fakt, že je univerzální skladatel. Škoda jen, že nedošlo na více takových (v plánu prý byly, ale show tohoto v Praze usedlého rodáka z Manchesteru se nikdy nevyvíjejí podle přesně nastaveného harmonogramu). Právě "The Straight Street Session" by mohla sloužit jako podklad pro případnou selekci, tehdy jej na klavír doprovázel Emil Viklický, a přesně takový klavírní, lehce s příměsí jazzových nuancí nachystaný recitál by tomuto prostoru slušel ještě více, třeba se jej dočkáme příště.

Balada "Carolina", singlovka "Salvation" nebo nezkrotná "Tell Me What You Have To Lose" - tyto tři skladby prokázaly největší službu desce "Until The Sky Bends Down". V tomto sólo provedení vyniklo, že James je nepřehlédnutelný písničkář, jenž s vrozenou pokorou představuje své příběhy a že i mnohem výpravnější instrumentace na aktuální nahrávce (brzy by mělo vyjít i slibované vinylové vydání) tento fakt nikterak nemaže. Když není svázán doprovodnou kapelou, stává se z něj skvělý vypravěč postřehů ze života, ve kterých nechybí ani jeho osobitý humor. Dozvěděli jsme se tak o peripetiích, když vás zastaví policejní hlídka, a co se může stát, když nemáte někde přibaleny náhradní žárovky, nástrahy se získáním českého občanství nebo když se chystáte na cesty a zjistíte, že máte prošlý cestovní pas. U "My Saving Grace" pak přiblížil podrobnosti jejího vzniku, kdy kdysi v Belgii měl autohavárii (kdosi ho vezl na koncert a cestou bourali) a co se mu v danou chvíli honilo hlavou.

Nechyběly ani momenty, kdy důkladněji hrábnul do strun, třeba předvedl energií nabité duo "Sticks & Stones" (z "Growing Pains") a "Shooting Star", které se dočkalo po zásluze asi největších ovací. To se už však pomalu blížil konec, v němž si našla místo i podmanivá "Dream" z "Days Like These", s přáním hezkých Vánoc a že nikdo nemá nikdy zapomínat na své sny a jít pevně za nimi. Sice už v tu chvíli přesahoval vymezený čas (v sobotu byly v Jazz Docku v plánu dva koncerty), přesto se Harries ještě nadvakrát vrátil, včetně závěrečné ukolébavky. Noc sice byla teprve ve své mladistvé etapě, ale pasovalo to k rozlučce.

"Until The Sky Bends Down" funguje v obou provedeních, jak v plnohodnotné verzi, tak i v této komornější poloze, kdy do popředí vystoupí uhrančivost a uvěřitelnost jeho projevu, neskutečný hlas a skladatelské universum. James Harries je nepřeslechnutou personou, jenž si jde svou jasně vytyčenou cestou. Zároveň to byla skvělá mikulášská nadílka, kdy si místo pytlíku čokoládových sladkostí každý domů odnesl požitek plný citlivě posbíraných atmosfér, pokud tedy dorazil do Jazz Docku.