Považovat Kiasmos jen za další z projektů Ólafura Arnaldse by bylo scestné. Mladý klavírista je určitě mnohem víc známý než Janus Rasmussen, ale hudební projev Kiasmos je bezpochyby bližší tvorbě toho druhého. Arnalds se seznámil s Rasmussenem, když zvučil koncerty jeho mateřské skupiny Bloodgroup. Právě tato kapela je díky vlně obrovského zájmu o islandskou hudbu docela populární v Polsku, kde pravidelně koncertuje. Směs skandinávskeho zvuku a tvrdší taneční elektroniky na deskách "Dry Land" nebo "Tracing Echoes" rozhodně stoji za povšimnutí. V oboru elektronické hudby má Rasmussen každopádně víc zkušeností.

V neoklasické tvorbě Arnaldse má elektronika určitě nějaký význam. Zajímavé je, že jeho projekty s ostatními umělci většinou působí víc povedeně než čistě sólová tvorba. Spolu s Nilsem Frahmem velmi úspěšně experimentuje na poli ambientní a avantgardní elektroniky, pod vlivem Rassussena v Kiasmos se ponořil více do tradičních houseových rytmů. Největší hodnotu v případě Kiasmos má ale křehká rovnováha mezi minimal technem a neoklasickým přístupem, díky které se vyhýbá taneční banalitě progresivního houseu.

Škoda, že v živém podání ten pro Kiasmos podstatný aspekt skoro úplně mizí. Chybí zmíněná rovnováha a vytrácí se z debutového alba známá hudební jemnost a originalita. Místo emotivní a hypnotické hudby, plné pečlivě budovaných struktur s prvky ušlechtilosti klasické hudby, jsme uslyšeli hlavně taneční rytmus, lehký a docela vzrušující, ale vzdálený od původní subtilnosti Kiasmos. Tímto způsobem se blíží ke klubové jednoduchosti GusGus, ale bez popové chytlavosti islandských rodáků. Rozhodně to není nic špatného, však i obyčejná techno party pro začátečníky může být povedená, pokud ji podporuje kvalitní zvuk. Ten byl ale bohužel největší problém koncertu v Akropoli.

Soustředit se na tvrdý rytmus a tlusté basové linky je samozřejmě volba hudebníků, nicméně právě v tomto případě má obrovský význam vhodné prostředí. Pěkné ambientní plochy byly úplně utlumené v pozadí, basový puls celkově ovládal prostor a ve skutečnosti bylo možné slyšet jenom otravné bzučení a vibrace zdi. Škoda, Rasmussen a Arnalds jsou totiž jinak velmi sympatická dvojice a pozorovat chování Arnaldse v klubovém prostředí bylo docela vtipné. Místo klasického klavíristy jsme na scéně měli nesmělého kluka, jehož taneční pohyby pobaveně pozoroval starší kolega, více zkušený s kulturou minimal techno. Hudební zážitek to ale mohl být mnohem větší, takže třeba zase příště a na jiném místě.