Absence svazujících pravidel se odráží i na samotném složení ansámblu, které se mění jak s každou vydanou deskou, tak s každým koncertem. Do Prahy tentokrát přijelo jedenáct hudebníků, dvě vokalistky a nespočet nástrojů. Někteří muzikanti s tatíčkem skupiny Jasonem Swinscoem spolupracují bezmála dvacet let, jiní se přidali teprve loni, nicméně všichni patří ve svém oboru ke špičce. A aby jejich improvizace úplně nezdivočela, občas je Swinscoe zpoza svého DJského pultíku diriguje jako orchestr.

Večírek v malé Lucerně však začal ještě jedním talentem. Mladý rakouský skladatel známý jako Dorian Concept sice vypadá, jako že zrovna odběhl ze školní lavice, ale dělá vskutku dobrou muziku a prsty mu po klávesách běhají rychleji než světlo. Žánrově se velmi blíží produkci samotné Cinematic Orchestra a až na pár komplikovaných experimentálních chvilek nabídl chytře propracované konejšivé nu-jazzové skladby. Po svém setu sbalil skromně klávesy zase do batohu (!) a připravil místo pro hvězdy tohoto podzimu.

The Cinematic Orchestra zasedli k nástrojům přesně úderem půl desáté a po smyčcovém intru nastoupil saxofonista Tom Chant s úvodními tóny slavné "Burn Out". Pak už následovala jedna lyrická balada za druhou z obou alb "Every Day" a "Ma Fleur". Občas se vyšvihl se sólem téměř jazzových kvalit pianista, občas basák, občas smyčce. Seskupení dohromady fungovalo jako organické těleso s citlivou komunikací mezi jednotlivými členy. Možná to v záchvatu hravosti sem tam překombinovali, vždy ale posléze ustoupili, aby nechali vyniknout jedinou dechberoucí melodii.

Prostě pohádka pro dospělé. Dvojice se objímaly, lidi se radostně usmívali, doufání se naplnilo. Cinematici uvedli i některé skladby z jejich nového alba, například dynamickou "Lessons", kde se zase mohl vyřádit slavný bubeník Lukem Flowers, společně s basákem Samem Vicary a perkusistou Manu Delago, jinak věhlasným hráčem na hang. Oni všichni členové Cinematic Orchestra beztak hrají na leccos a působí v mnoha dalších projektech.

S pokročilým časem přišly na řadu i známé trháky jako "Flite" a "Breathe", následované vskutku epesním zakončení skladby "Man With The Movie Camera". Hlavou mi prolítl termín hudební orgasmus, protože ta dokonalost by se nedala popsat lépe.

Publikum se nehodlalo vzdát zdroje příjemných emocí a vytleskalo si nádavkem komorní kytarovou verzi "To Build a Home" v podání Grey Reverenda, která je podle mě o mnoho lepší než oficiální orchestrální. A protože bez nejlepších kousků by diváci stejně nikdy neodešli, na závěr jsme dostali dárkem tu nejznámější "All That You Give".

Některé kapely přitahují jako magnet extrémně nadané muzikanty a Cinematic Orchestra zrovna takovou je. Pokud navíc hrají pro ucho lahodný žánr, což působivé melodické linky protnuté jazzem a odlehčené elektronikou dozajista jsou, máme tu vzácnou kombinaci skvělého řemesla a emocemi nabitých hudebních výprav. Zaslouženě jsou vlajkovou lodí celého nu-jazzu.