Není nutné kopat příliš hluboko, abyste zjistili, že ne příliš známá Olga Bell, které patřilo pódium jako první, je opravdu zvláštní samorost. Ještě před dvěma lety vystupovala jako poměrně sympatická brunetka s křehkým hlasem, která dokázala vystřihnout osobitou performance zpoza klavíru nebo keytarem v ruce. Vloni ale vydáním debutového alba "Krai" písničkářský level opustila ve prospěch něčeho, co se dá popsat nejvýstižněji jako folklorní elektronika. Na desce vzdává hold svým ruským kořenům a volně interpretuje lidovou tradici své domoviny. Prahu nicméně přijela zkulturnit zase něčím jiným.

Nově coby platinová blondýna představila materiál z čerstvého, ryze elektronického EP "Incitation", které svojí mystikou při troše představivosti připomene třeba starší tvorbu Julie Holter, avšak s výraznějšími a dynamičtějšími vokály. Oproti kýčovitému debutu se nahrávka poslouchá podstatně příjemněji, naživo se ale bohužel proměnila v těžce stravitelný útok falešné naléhavosti, kterou zpěvačka jenom umocnila svým ujetým body language. Zvláštní výjev mohl být nedomyšlenou choreografií, stejně jako důkazem, že Olga Bell má jenom o kolečko víc. Ať tak či tak, působil dost podivně. Tolik, až od něho člověk nemohl odtrhnout oči, i když hudba byla dávno na druhé koleji.

S příchodem Son Lux se mince obrátila a publikum veškerou svoji pozornost vložilo do soustředěného konzumování hudební exhibice, kterou si Ryan Lott a jeho dva spiklenci nachystali. Nedá se však říct, že by došlo ke kompletní obměně energie. I set hlavní hvězd večera vyzněl poněkud invazivně. Zatímco Olga se z toho svého snažila vyždímat maximum pomocí přehnaných gest a pohybů, Son Lux jsou násilní přímo z povahy věci, obzvlášť po vydání aktuální desky "Bones", která udávala ráz koncertu.

Ryan Lott je sice coby studovaný multiinstrumentalista kovaný v klasické kompozici, ale při konstruování svých opulentních sonických experimentů občas zapomíná na staré dobré pravidlo méně je více. A pokud něco skutečně dominuje jeho rukopisu, jsou to excentrické, často vysoko položené vokály, společně s uzemňujícími beaty. Ty se však neukázaly být dostatečně silným spojujícím prvkem k tomu, aby vybudovaly optimální interakci mezi kapelou a fanoušky, jejichž počet se od loňska viditelně znásobil, zřejmě i díky výrazným singlům "You Don’t Know Me" a "Change Is Everything".

Právě na tyto hity podstatná část publika čekala a doprovodila je patřičnou odezvou i bez mobilizace ze strany frontmana, podobně jako starší skladby, které se vyznačují menší fragmentizací a umožňují se naladit na onen místy násilný způsob roubování popových elementů na experimentální kmen. Pokud chce Ryan Lott na svých koncertech vidět oddaný dav, který ocení jeho vizionářství, což si soudě dle showmanství, které předváděl, také přeje, měl by si ze snadno identifikovatelných výchylek náklonnosti něco odnést. V opačném případě má strašnou smůlu a stejně tak i požitkářští fanoušci, kteří budou muset na svoji chvilku čekat. Nehrozí však, že zůstali neuspokojení. Opojné skladby jako "Flight" nebo "Lost It To Trying" patří k tomu nejlepšímu, na co můžete v klubu narazit.