Skupinu Galleon tvoří dva mladí muži - Philippe Laurent a Gilles Fahy. Původní záměry těchto hudebníků pocházejících z Marseilles byly svou tvorbou oslovit rodnou zemi, po úspěších projektu Daft Punk - jejichž produkce vychází z podobných kořenů, nebo je alespoň inspirována podobným pohledem na svět - se však ambice dua rozšířila ve snaze dobýt duši milovníků jednoduchých hudebních řešení v celé Evropě.

Předchozím vyjádřením nehodlám předznamenávat hudební primitivismus, ten bychom u Galleon asi hledali marně, ale při poslechu alba obsahujícího čtrnáct písní se neubráníte pocitu, že tohle je skutečně jenom nepokrytá omalovánka něčeho, co tady už bylo a navíc ve srovnání se zmiňovanými Daft Punk nenajdeme u obou Francouzů zdaleka takovou progresivitu a aranžérskou nápaditost. Výsledek zní velmi tupě, jako by syntezátory neuměli vyloudit více než pět na desce zastoupených zvuků, jako by basy, podklady, samply, či zvukové efekty existovaly jen v jednom možném provedení. Protože všechny skladby zní velmi, velmi podobně, získáte snadno pocit, že Galleon natočili desku s nějakým nižším vzorkováním. Dokonce i rytmus zůstává téměř celých šedesát minut stejný. Shodují se i neuvěřitelně dlouhá intra, žádná další nahrávka v playlistu nepřináší nic nového a přitom se vnucuje pocit, že zdaleka nebylo využito všech možností, které hudba na hranici několika stylů umožňuje.

Ze skladeb zcela jistě zaujme pilotní singlovka "So I Begin", ta má hitové ambice a bylo jí zcela jistě věnováno velké množství pozornosti, protože žádná další nahrávka nemá takovou naději na úspěch přesto, že se navzájem podobají jako vejce vejci. Jedním z mála lehce uvolněnějších songů je píseň "The Best World", i ta ovšem po malé chvíli pěkně omrzí. Právě zde se také výrazně ukazuje, že ani pěvecké party nejsou pro tvorbu dua šťastně zvolenou indgrediencí. Něco v nich nesedí a není to falešný zpěv, ale spíš barva hlasu a přehnaně táhlé melodie, které nahrávkám dodávají punc přílišné jednoduchosti. Možná to byla snaha o přímý tah na branku, ale také možná naivita, s níž se mladí muzikanti pouštějí do velkých projektů.

Na cédéčku Galleon nenajdeme žádné velké hity, všechny další skladby jsou jen kopií toho, co zde bylo před chvílí popsáno. Výjimkou jsou snad jen lehce popovější "Rhytm & Melody" a "Each Day", ta první však při svém dlouhém intru a celkové délce něco přes dvě minuty působí trochu směšně. Největším problémem alba je pravděpodobně produkční zpracování, je zde totiž cítit množství dobrých nápadů a zajímavých aranží, ale celek je jen neustálým mlácením prázdné slámy. Snad se pánové pro příště poučí.