Podobně jako příslovečný pachatel i tentokrát se Chris Botti vrátil do Kongresového centra, nedbaje předchozí zkušenosti, kdy se ve velkém sále hrstka obecenstva mírně ztrácela. Nejinak tomu bylo i tentokrát, tedy téměř. Ačkoli byl balkón i prostor pod ním zavřený, zaplnila se alespoň celá středová část bez poloprázdných řad a lidé dokonce seděli i v nemalých hloučcích po stranách. Čili ani za těch sedm let se evidentně o mnoho slavnějším či očekávanějším muzikantem u nás nestal, a to i přes to, že v mezidobí získal svoji první cenu Grammy v kategorii Nejlepší popové instrumentální album za "Impressions" z roku 2012. Nicméně ani tentokrát se tím nenechal nikterak rozhodit a odehrál skvělý, ničím nešizený koncert. Jeho poctivé dvě hodiny utekly jako mávnutím kouzelného proutku.

Jestli se něco za těch sedm let nezměnilo, pak to je sám Chris Botti. Ačkoli je stále považovaný za pop-jazzového, či chcete-li smooth-jazzového muzikanta, na koncertech se ukazuje jako všestranný trumpetista. Své škatulky se rozhodně nezříká, stále v těchto úpravách hraje poklidnější "When I Fall In Love" nebo Cohenovskou "Hallelujah", ale mezi tyto klidnější skladby vkládá daleko výbušnější a k různým dalším jazzovým žánrům bližší skladby. Například "Venice" z alba "Italia" měla takový náboj, až se bubeníkovi rozlomila palička a její dvě části se rozletěly na jeho kolegy.

U jiných muzikantů velmi poklidnou "The Look Of Love" se svojí kapelou zcela přearanžoval a její nová rytmika dala písničce zcela nový náboj a atmosféru. Na dokreslení předchozích slov část koncertu před přídavky finalizoval soulovou "Let's Stay Together", u níž už celé obecenstvo stálo na nohou a chvílemi i tancovalo. Asi jako většina trumpetistů i Botti stále působil velmi introvertně, soustředěný na tóny své trubky. Několikrát pak ustoupil zcela do stínu a pouze sledoval a poslouchal, jak se činí kolegové z doprovodné kapely. A že bylo i v jejich případě co poslouchat.

Základ jeho doprovodné formace tvořil tentokrát kvintet ve zcela jiném složení od tria, které jsme mohli vidět při první Bottiho návštěvě. Hlavními postavami byl klavírista Geoffrey Keezer, basista Richie Goods a bubeník Lee Pearson, zatímco kytarista Ben Butler a klávesista Andy Ezrin zůstávali mírně v pozadí. Dohromady s Bottim jim to hrálo naprosto výborně, jak koneckonců dokázali ve "Flamenco Sketches" z "Kind Of Blue" Milese Davise. Jejich odlehčené a vzdušné podání téhle klasiky bylo velmi vkusným a podnětným připomenutím legendární nahrávky a zároveň důkazem, že Davisův cool jazz je stále velmi tvárný materiál, ke kterému je krásné se vracet a pracovat s ním.

Jak skvělí byli muzikanti ve vzájemné souhře, tím výrazněji vynikali i při svých sólech. Keezer se blýskl už v úvodu, kdy "When I Fall In Love" vygradoval do jen těžko uvěřitelného groove. Jeho pak už na samotném konci trumfnul Pearson se svým bezmála desetiminutovým sólem. Bubenických sól jsem viděl nespočet, ale takovéto doposud nikdy. Nejenže nespočetněkrát změnil rytmiku, intenzitu a styl, ale samozřejmost, kterou tenhle chlapík měnil různé paličky a tím i zvuk, byla neskutečná. A nezůstal jen u toho. V jednu chvíli paličky zcela zahodil a bubnoval pouze prsty, dlaněmi, dokonce lokty a nakonec vzal opět do ruky klasické paličky a předvedl, jak se bubnuje s rukama za zády.

Výčet muzikantů, kteří jej podpořili, tím ale ještě nekončí. Přivezl si s sebou hned dva zpěváky - George Komskyho, který svým tenorem zastoupil Andrea Bocelliho v písničkách z alba "Italia", a skvělou zpěvačku Sy Smith, která by mohla klidně dostat daleko více prostoru. Její pěvecké výkony překonávaly většinu daleko slavnějších kolegyň.

Největší hvězdou ovšem byla opět houslistka Lucia Micarelli. Ta působila zpočátku spíše zakřiknutě, ovšem její chvíle přišla v momentě, kdy jí Botti nechal napospas publiku a kapele. Tedy ono to bylo spíše naopak. Její verze zeppelinovské "Kashmir" začala velmi intimně jemným preludováním, jako mírný vánek s kapkami rosy, což se ovšem zničehonic změnilo v obrovskou bouři, vichřici a posléze uragán. Žíně z jejího smyčce jen lítaly a housle sváděly nelítostný duel s Butlerovou kytarou, který jednoznačně vyhrály. Její verzi této klasiky jsem už před lety viděl na DVD Joshe Grobana "Awake: Live", ovšem od té doby ji posunula ještě dál. Takovou dynamiku a příval energie jen stěží budete hledat u někoho jiného.

Všechno toto dokázal přinést koncert Chrise Bottiho, který se v přídavcích pokusil o zdánlivě nemožné - proměnit Kongresové centrum v newyorský jazzový klub ve čtyři hodiny ráno. S jakoby kouřem zahalenými "The Nearness Of You" a "My Funny Valentine" se mu to ve výsledku povedlo. Ačkoli má smooth jazz nálepku spíše podkresové hudby k romantickým filmům, i druhý Bottiho koncert dokázal, že excelentně funguje také na koncertním pódiu, pokud se dělá s takovým mistrovským uměním a trochu i nadhledem, jak jej předvádí právě on.