Parta kolem Bernarda Sumnera to již od počátku své kariéry neměla vůbec lehké. Nejdříve se ještě jako Joy Division musela srovnat se smrtí Iana Curtise, aby ale vzápětí jako bájný pták Fénix vstala z popela a vyletěla do hudebních výšin pod novým jménem New Order. Následovalo pět výborných desek, z nichž poslední "Technique" je dodnes považována za jejich vrcholné dílo, nepříliš podařený vstup do devadesátek (výjimkou budiž fotbalová hymna "World In Motion"), bankrot labelu, průměrné album "Republic" a první rozpad v roce 1993. I tuhle krizi však překonali. Po pěti letech byli opět zpět a úspěšně vstoupili do naughties s povedenou deskou "Get Ready". Už v roce 2006 nastává další zlom a kapelu opouští/rozpouští baskytarista Peter Hook. Situace se mezi jednotlivými hudebníky vyhrocuje natolik, že to vypadá na opravdový konec. Jenže člověk míní a život mění. Zatímco Peter Hook se uzavřel do svého světa plného zloby a nenávisti (zvláště k bývalým kolegům), zbylí členové se rozhodli pokračovat dál. Tolik ve zkratce události, jež vedly k vydání nového alba "Music Complete", prvního nového materiálu od deset let starého "Waiting For The Sirens' Call". (Jak se všeobecně ví, "Lost Sirens" nelze považovat za regulérního nástupce.)

Září roku 2015 přineslo hned tři desky zásadních kapel osmdesátých let. Nejdříve se s novým albem po šesti letech přihlásili norští A-ha, na to navázali Duran Duran a nakonec tady máme New Order. Je pravda, že v konečném důsledku jsou vítězové především fanoušci jednotlivých interpretů, ale pokud bychom měli zvolit, komu z nich se návrat podařil nejlépe, byli by to bezesporu právě New Order. O "Music Complete" totiž můžeme s přehledem mluvit jako o tom nejlepším, co kapela vydala od slavného "Technique". A především dokázala, že to jde i bez Hookyho.

V současné sestavě jsou nyní původní členové Bernard Sumner, Gillian Gilbert (vrátila se po pauze, během níž plnila úlohu matky), její manžel Stephen Morris plus kytarista Phil Cunningham a baskytarista Tom Chapman. Hudební chemii, která se kolem nich momentálně vytvořila, můžeme označit za přímo magickou, s níž na novince nabízejí zábavný mix elektroniky, rocku, popu s občasným přesahem až do klasické disco music (v tom nejlepším smyslu). Je to zvuk formace, která znovu nalezla sebevědomí a je si toho sakra vědoma.

Úvodní "Restless", s níž jsme se mohli seznámit již v červenci, ještě nepřináší nic nového pod sluncem, spíše nabízí jistotu ve zvonivé kytaře položené na energické, schématické bicí Stephena Morrise a podkreslené synťáky Gilbert. Ale hned na následující "Singularity", produkované Tomem Rowlandsem z The Chemical Brothers, zní svěže jak už dlouho ne. Naléhavé pulzující elektro ve spojení se Sumnerem a jeho neurčitými texty je prostě zážitek. Je radost slyšet New Order dělat opět pořádné taneční skladby. A to jsme teprve stále na začátku.

Velký vliv na výslednou nahrávku totiž měli tentokrát i hosté. Pánové a dáma by se bez nich jistě obešli, jenže jejich výběr se opravdu povedl. Zmínil jsem Toma Rowlandse v produkčním křesle, ale došlo i na pěveckou výpomoc. Největší prostor dostala Elly Jackson (La Roux), jejíž hlas slyšíme hned ve třech skladbách. První z nich "Plastic" je trochu roztančenější verze "Out Of Control" (slavná spolupráce Sumnera a Chemiků na albu "Surrender") s ženskými doprovodnými vokály. Velká paráda poté přichází s "Tutti Frutti", která má neuvěřitelně chytlavý refrén, úchylného Itala, není nepodobná Frankie Goes To Hollywood a Elly jí přidává úžasný šmrnc (ta holka by si už konečně zasloužila mnohem větší pozornost). Do třetice je zde pak disco-funková "People On The High Line", v níž se vrátíme do zlatých časů slavného klubu Haçienda. Právě tuhle trojici skladeb lze považovat za to nejzásadnější na "Music Complete", především díky spirituálnímu návratu do pozdních osmdesátek, do klíčového období New Order, kdy kapele učarovaly pařby na Ibize.

To ještě ale stále není vše. Ve "Stray Dog", v níž se potkává delta blues s Johnem Carpenterem, se objevuje sám legendární Iggy Pop, který do temného podkresu podává stylovou existenciální přednášku, jež funguje ve svém vlastním světě a slouží jako povedený předěl mezi první a druhou polovinou desky (a nejspíš nesedne každému) - tak trochu "Giorgio By Moroder" moment. V závěrečné "Superheated" si sen pracovat se svými idoly plní Brandon Flowers a výsledkem je kouzelný pop song s jasným poselstvím - "buď teď, anebo nikdy", což skvěle charakterizuje návrat New Order. A ještě nemůžu opomenout "Nothing But A Fool" - skoro osmiminutového chameleóna, který začíná jako balada a postupně se z něj vyklube jedna z nejpovedenějších kytarových skladeb, jakou kdy složili - jednoznačně skrytý grower.

Na albu se pak sice najde i pár slabších míst ("Academic", "The Game"), ale ty nijak nekazí nadmíru zábavný poslech "Music Complete" jako celku. Najde se pár rýpalů, kteří budou brblat, že bez Hookyho typických basových linek to není ono, ale ruku na srdce, kolik vám zde jejich absence opravdu vadí (zvláště když Tom Chapman obstojně vyplňuje jeho místo)? "Music Complete" opravdu JE to nejlepší, co New Order natočili od "Technique", a zatímco Hookymu patří historie kapely (viz jeho koncerty s klasickými alby), New Order patří budoucnost. Doufejme, že s "Music Complete" teprve otevírají novou kapitolu.