Stalo se, že na festival Rock For People se vypravilo hned několik redaktorů MusicServeru, což se ukázalo být dobrým důvodem ke vzniku jakési reportážní skládanky. Tři z nich se pokusili na relativně malém prostoru vystihnout dojmy a pocity ze skončené akce. V neposlední řadě se tato metoda osvědčila i z prostého důvodu, že jeden člověk není sto obsáhnout sám tři dny plné hudby se 130 skupinami. Příjměte proto tři minireportáže od Tondy Kocábka, Vlaďky Poláčkové a Luboše Kreče.

Spokojenost s festivalovou jedničkou

Základní pocit je jasný. RFP se stal co do významu a velikosti bez debaty číslem jedna mezi domácími hudebními festivaly a odsunul tak definitivně z této pozice Trutnov. Ne, že by to tedy bylo podstatné, určitě je spousta jiných, možná i příjemnějších a méně bahnitějších festivalových akcí, ale tento základní fakt lze těžko zpochybnit. A to i přesto, že i letošní ročník se neobešel bez problémů. To, že začátek akce bylo nutno odsunout na pozdější hodinu, protože bouřka zlikvidovala na poslední chvíli dvě pódia, asi těžko pořadatelům vytýkat. Proč ale pak některé "zrušené" kapely hrály v náhradních termínech a jiné ne, mi moc jasné není.

Osobně jsem v Brodě strávil asi tak 40 % času festivalu, takže jsem zdaleka neviděl všechno, co jsem vidět mohl (nejvíc mě mrzí Chumbawamba), ale přesto si pár postřehů dovolím. Biohazard jsou sice jméno světového významu, ale tím, co předvedli na pódiu, bych si troufl tvrdit, to rozhodně není. Ne že by jejich vystoupení bylo vyloženě průšvihové, ale od kapely podobného jména bych čekal podstatně víc. Naopak Dead Kennedys mě překvapili hodně příjemně. Čekal jsem unavený odvar starých časů a ejhle! Pánové sice měli - jak poznamenal jeden kolega - vizáž bankovních úředníků, ale šlapalo jim to zatraceně dobře. Černý bubeník D.H. Pelligro hravě strčí do kapsy mnohé mladší kolegy, nástupce Jello Biafry by se s klidem uživil jako jeho imitátor. Monkey Bussiness mě naživo bavili mnohem víc než z nahrávek, které mi neříkají takřka nic, a ty jejich kostýmky jsou docela vtipné. Přesto, že na festivalu vystupovala celá řada začínajících a méně známých skupin (hlavně ve stanu - čili na třetí scéně), viděl jsem jen jednu jedinou, která mi připadne, že stojí za řeč - jméno emotivních rockerů Daenesh Baan docela doporučuji. Největším zklamáním, z toho co jsem viděl, byl pro mě asi David Kraus se svým bandem. Jestli tohle má být nová naděje domácí hudby, pak pánbů s námi. Trochu jsem doufal, že mě alespoň bude štvát nebo iritovat, ale to, co se linulo z pódia, na mě působilo jako koncentrovaná nuda. Možná dobře zahraná, ale bez stopy čehokoliv, co podle mého dělá dobrou hudbu dobrou hudbou. Ideální snad jen jako doprovod k návštěvě WC. Naopak mě hodně potěšilo jednorázově resuscitované Sluníčko. Šlapalo jim to jako před lety, nemluvě o nostalgii, která pracovala naplno. -123 min. byli fajn, ale Traband, který dokázal, že nemalá část publika si prostě nepřipustila, že už zas prší, mě dostal víc. I když dělat řízky z pejsků by se asi nemělo ani v textech písniček. Z The Plastic People Of The Universe jsem viděl jen asi půl hodiny, ale i tak mě zas potěšili. Pořád to není žádná fosílie, ale živoucí, současná, zvukově nápaditá a navíc velmi magicky působící kapela. Díky vytrvale padající vodě jsem setrval ve stanu i na následující Divoký srdce, které sice nemá naživo tak povedený zvuk jako na své druhé desce, kterou mám čím dál radši, ale na druhou stranu se už definitivně odpoutalo od stínu Hudby Praha a je příjemnou a svébytnou kapelou, která je pro letní festival ideální náplní. Na úplný závěr jsem si dal Tichou dohodu. Opět zapracovala nostalgie a potěšilo mě i to, že i když tahle kapela už v současnosti vystupuje minimálně, z pódiového výkonu to vůbec nebylo znát. Blance Šrůmové to zpívá - ehm - jako zamlada, kapela působí velmi profesionálně. Kdyby nebylo tak hnusně, tak bych asi ještě chvíli vytrval, ale vzhledem k tomu, že jsem ještě ten víkend absolvoval jeden festival, mé kulturní naplnění bylo v ten moment vcelku dostatečné.

Antonín Kocábek

Pátek ve znamení úpalu, alkoholu a přeplněného programu

Po celodenní čtvrteční dupanici v měkoučkém bahně ovládla festival poněkud ponurá nálada. Celý areál se změnil v jednu velkou blátivou zónu a všichni s napětím a nervozitou čekali na slibované páteční sluníčko. Když jsem ráno vylézala ze spacáku, byla jsem připravená téměř na vše. Jaké pak bylo překvapení, když se na obloze objevila spásná žlutá záře. Pátek ve znamení Rock For People mohl začít.

Po ranním olupování bahna z bot a nezbytné snídani pro posílení žaludečního ducha (pozn. jídla zde bylo opravdu hojně a bylo výborné!) se po jedenácté hodině opět rozjel na všech třech scénách program v plném proudu. Lidí přibývalo a nálada minutu od minuty stoupala vzhůru. Těžko se dalo vybírat mezi jednotlivými scénami, protože program byl opravdu dosti zajímavý a spíše záleželo na tom, zda chcete pařit, jen tak vleže poslouchat, nebo tančit. Na 1. scéně se v dopoledních hodinách představila v "nirvánovském duchu" kapela Imodium, Doktor PP a Eleison z Frenštátu pod Radhoštem. Druhou, bahnitější scénu okupovala kdyňská Zvláštní škola, Medvěd 009 a pražská ska formace Sto zvířat. Asi nemusím podotýkat, že po jedné hodině, kdy slunce už dost pražilo a hladina nutných tekutin stoupala, se obecenstvo dostávalo do první pařící vlny. Na Walk Choc Ice se před druhou scénou hromadila již notná dávka běsnících fanoušků, a když na podium naběhla kapela Nahoru po schodišti dolů band, byli všichni opět v plném proudu ve festivalové náladě.

S přibývající odpolední hodinou se však dostavovala menší únava, kterou hravě zvládla 1. scéna, kde v této době probíhala přehlídka JIM BEAM Music. Prezentace kapel nebyla sice příliš excelentní, nebo řekla bych dost podprůměrná, ale nálada se vždycky rozhýbala v přestávkách, kde promotéři vystřelovali do větších davových srocení promo trika. Trochu mě sice znechutilo neustálé oznamování pořadatelů o natáčení TV spotu na Jägermaistra, ale co se dá dělat, sponzoři se dneska na festivaly moc lehce neshánějí. Po přehlídce amatérských kapel už ale pod podiem čekalo přes dva tisíce fanoušků na skupinu Kryštof, která nezklamala a až na Richardovu exhibici na pódiovém stožáru jejich vystoupení fakt stálo za to. Objevily se zde i dvě písničky z připravovaného alba. Kdo zůstal na první scéně, už neměl šanci se odtud téměř až do konce dostat. Program totiž nabízel Divokýho Billa z Úval, kterého vystřídala očekávaná a zaručeně z celého festivalu nejlepší britská kapela Chumbawamba. Po těchto punk-popových anarchistech vběhly na pódium Tři sestry s Františkem Sahulou a rocková noc se rozběhla do svého nejzběsilejšího tempa. Jako každý rok i letos sklidili Tři sestry asi největší úspěch, i když jejich repertoár je už poněkud otřepaný, ne-li pořád stejný. Nejsem sice jejich příznivkyní, ale můžu říct, že skladbou "Mexico", kde si zanotovali i "Nahoru po schodišti dolů band", jsem se nechala také strhnout. Sluníčko zmizelo v nedohlednu, potulných sběračů kelímku přibývalo (pozn. letos se pro udržení pořádku kelímky za úplatu vykupovaly na jednom sběrném místě) a já začala mít pocit, že tolik lidí tenhle festival ještě nezažil. Český Brod prostě vřel. Asi nikoho nepřekvapilo výborné vystoupení Čechomoru, které se mísilo s tanečním dusotem Tata Bojs na druhé scéně.

Druhý festivalový den se chýlil ke konci, ale Rock For People zdaleka nekončil. Když jsem ulehala po milých Die Happy do spacáčku, měla jsem i přes úpal, kocovinu a počáteční nechuť z deště opravdu pocit, že kdo nezažil tohle setkání rocku, neví, o čem festivaly jsou.

Vlaďka Poláčková

Mudd For People

Letošní ročník festivalu Rock For People může být sice přirovnáván k Woodstocku, ale netřeba chodit pro srovnání tak daleko historicky i geograficky - vždyť i Trutnov v nějakém devadesátém pátém či šestém (teď si nejsem zcela jist) byl jednou velkou blátivou koupelí. A Brod 2002 jakbysmet! Páteční den, pravda, případnou katastrofu zažehnal, ale i přesto bylo takřka nemožné nalézt místo byť jen trochu více suché a čisté. Sobotní večer dílo dokonal, resp. zalil atletický stadión novými hektolitry H20 a nic už nebránilo "festivalovým potápěčům" ve volných skocích do pár desítek hlubokých louží. Poznatek z Brodu číslo 1 - bahna a dešťové vody bylo víc než je zdrávo (a příjemno).

V opačném slova smyslu to bylo horší s lidmi, protože mám neodbytný pocit, že letošní návštěva byla spíše zklamáním. Český Brod má možná dobré jméno, ale s návštěvou pod deset tisíc lidí nelze mluvit o největším festivalu v České republice, když na Noc plnou hvězd loni přijelo dvacet tisíc. Poznatek číslo 2 - lidí bylo méně, než kolik pořadatelé zřejmě očekávali (soudě i dle rozlehlosti areálu).

Muzika, muzika. A co ta, jaké byly koncerty, jak hráli ti a jak zase oni. Už slyším nedočkavé otázky brouzdící nekonečné záhyby v hlavách zvědavců, kteří o víkendu nepřijeli do středočeského městečka u Prahy. Zaprvé, muziky bylo hodně, o tom není pochyb. Zadruhé, tu byla lepší, tu horší, tu slavnější, tu nudnější. Ve čtvrtek mě nadchnuli Support Lesbiens a Monkey Business, v pátek jsem zažil pro mne osobně nejlepší vystoupení - Lord Bishop And Rockadelic Kings - nejryzejší černošský rock’n’roll par excellence. Škoda, že Divokej Bill (hrál také v pátek) musel svojí show notně zkrátit, aby se po harmonogramových třenicích dostalo i na Chumbawambu, hlavní hvězdu festivalu. Sobota se v mém případě ploužila tak trochu v alkoholovém oparu, pročež jsem byl schopen hudbu vnímat až později odpoledne. A raději jsem to neměl dělat, neboť jestli bylo ozvučení na prvním pódiu po celou dobu, řekněme, maximálně průměrné, poslední den už byl k nevydržení. Tichá dohoda a s ní i Čechomor doplatili na... laxnost zvukaře? Klimatickou nepřízeň? Těžko povědět, já vím jen tolik, že reproduktory vyluzovaly šumy a tóny, jež jsem určitě nechtěl poslouchat.

Nelze pořadatelům vyčítat, že jim velká voda a vítr odnesly pódia, kvůli čemuž se start festivalu o pár hodin zpozdil. Ani jim nelze vytknout bahno a špínu, dokonce ani ty louže. Ale zvuk, ten jim mohu jen stěží odpustit. Shrnutí je následovné - v neděli ráno mi bolavou hlavou proudilo mnoho zdánlivě nesmyslných pocitů a dojmů - měli tu dobré párky! A to pivo! Hudba byla vesměs slušná, až na... "Tak co, chlape, stálo to za ty peníze?" - ptalo se mé spořivé svědomí. "Ale jo," opáčil bohém ve mně.

Luboš Kreč

Rock For People, Český Brod, 4. - 6.7.2002