O Son Lux se v souvislosti s dosavadní tvorbou povětšinou hovořilo jako o avantgardním nebo, chcete-li, barokním popu. První zmíněné přízvisko si projekt vysloužil pro svůj experimentální přístup při vytváření kompozic, vyvážený jemným groovem a silnými melodiemi, to druhé zase pro celkovou opulentnost zvuku. Potud se na novince "Bones" nic nemění, přesto však představuje znatelnou změnu oproti předcházejícímu zvuku.

Zatímco studiový předchůdce "Lanterns" vymetal zákoutí elektroniky jenom tak decentně, nyní se do toho Son Lux opřeli s větším důrazem. Už první singl "Change Is Everything" proložený beatem, jehož každý úder rovná se rána na solar, předznamenal, že tahle nahrávka nebude pouze pohlazením po duši, a to se nyní potvrzuje. Novinka má tvrdší beaty, sbory často opouští rovinu chrámové mystiky ve prospěch dravého entuziasmu á la The Polyphonic Spree a o momenty překvapení se starají nečekaná intermezza, která na první poslech působí jako hrubé záplaty (například trýznivé kytarové sólo v "This Time" nebo strašidelný sampl uprostřed "White Lies"), po několika posleších se z nich však stávají pikantní momenty, na které fanoušek s napětím rád čeká.

Košatá nahrávka osciluje mezi skromností - na jednom místě si vystačí pouze s jednoduchou smyčkou, beatem a symfonickým podtržítkem ("You Don’t Know Me") - a naprostou zvukovou megalomanií, jako například v opusu "This Time". Nechybí jí prolnutí mezi převládající elektronikou a živými nástroji s tím, že celkovou atmosféru lze označit v nejširším slova smyslu za futuristicky krásnou. Těžko hledat asociace v tomhle světě, album daleko víc nutí pozvednout hlavu k temné obloze, smýšlet o tribálních dozvucích, které jsou patrné především v perkusích, sborech, ale i některých použitých aranžích ("Now I Want"), a o tom, odkud se berou.

Neotřelý rozměr albu dodávají texty, které jsou vším jenom ne slovy, která jenom tak proplují kolem. Zaměří-li se na ně posluchač v útržcích, mohou se stát motivačním nástrojem, nepřeslechnutelnou mantrou, jako když zazní nakažlivé slogany "změna je všechno", "jsi tím nejšťastnějším" nebo "tvůj den přijde", zrovna tak jsou ale budovatelem silného vnitřního napětí, třeba ve chvílích, kdy Ryan Lott pronáší otázku: "Jsem to pouze já? Kde jsou všichni ostatní?" a odpovídá si mnohoznačně: "Já jsem jimi."

Třetí studiové album Son Lux po všech stranách maximálně využívá možností moderní elektroniky a (díky zálibě ve výrazných melodiích lze říct i) moderního popu. Uchvátí především svou magnetizující atmosférou, která není za každých okolností příjemná, obzvlášť když se na člověka sesypou kakofonické pasáže a spojení zdánlivě nespojitelných nástrojů. V takových chvílích je však již posluchač lapen do důmyslné pasti a společně s Lottem pokračuje v prozkoumávání, co bude dál. Odměnou za pozornost se mu pak mohou stát industriální exhibice na závěr tracku "White Lies" nebo symfonická balada "Breath Out".

Experimentální charakter nahrávky místy vybízí k otázce, zda Ryan Lott se svým pojetím pokřiveného popu nedošel až příliš daleko. Například zmíněná skladba "White Lies" již balancuje na hranici stravitelnosti a působí, zjednodušeně řečeno, přeplácaně. Podobných momentů je na albu více, jako demonstrace progresivního uvažování frontmana, coby výhradního autora veškeré hudby, však uhájí své místo. Právě díky producentům Lottova formátu elektronické scéně nehrozí ustrnutí, a tak stojí za to naslouchat i jeho největším výkřikům.