Epická show Kiss rozpálila Prahu

Je celá řada klasických hardrockových kapel, které se staly hudebními legendami. Jmenujme například Led Zeppelin, Deep Purple nebo Pink Floyd. Jen jedna se ale stala především gigantickým popkulturním fenoménem, značkou. Čtveřice Kiss by bez svých nenapodobitelných kostýmů rozhodně neudělala takovou díru do světa a neměla by tak ani svůj vlastní zábavní průmysl v podání hraček, videoher nebo comicsů. Právě ona se svým dobovým souputníkem Alicem Cooperem otevřela v rámci rockové hudební scény dveře interpretům, kteří hudebně a ani kompozičně nikdy nebudou největšími virtuozi, ale v jejich případě prostě vizuálně-kostýmní show must go on. Jmenujme především jména jako Marilyn Manson, Rammstein nebo Slipknot.

Pondělí koncert otevřelo o tři čtvrtě na osm předskakující seskupení The Dead Daisies, které si o den dříve střihlo i akustické vystoupení na Spark Rock Party v Hard Rock Café. To předvedlo velice příjemný hard rock s hudebním šmrncem stoner rocku, přičemž muzikanti zaujali i dvěma coververzemi (Uriah Heep a The Beatles). Už během příprav show hlavní hvězdy večera však bylo jasné, že se chystá něco gigantického. Obrovská plachta, tři velkoplošné obrazovky, řada jeřábů, laserová technika... Kiss jsou skutečně o hudbě až v druhém plánu a v jejich případě to rozhodně není na škodu - tohle je totiž především ten nejlepší (psycho :) cirkus. A čím lepším odpálit představení ve svém šapitó než jedním ze svých arcihitů "Detroit Rock City".

Kissáci prostě nestárnou. Alespoň vizuálně. Ano, pěvecky už to rozhodně není stoprocentní a nejvíc se to projevilo u Stanleyho usípaného zpěvu v přídavkové "I Was Made For Loving You", to je ale spolu se slabým a hůře čitelným zvukem jediný menší škraloup na jinak pompézním večeru. Z hudebního setlistu nechyběla snad žádná zásadní hitovka a dočkali jsme se i povinných sól. Ale ty opět odsunuly samotné hudební dění na druhou kolej.

Když během svých pěti minut slávy Gene Simmons kultovně plival krev a pak se jako superman vznesl na vyvýšenou plošinu pod stropem haly odzpívat další píseň nebo když se Paul Stanley pro změnu jako Tarzan zhoupl z pódia přes půl hlediště na točitou platformu uprostřed davu fanoušků, mohl by na stage sólovat třeba Joe Satriani a nikdo by mu nevěnoval pozornost. Tohle je prostě showmanství par excellence.

Když k tomu připočteme několikrát zvýšenou platformu s bicí soupravou Erica Singera a další podobný kousek společně sólujících kytaristů, pódium připomínalo polovinu koncertu spíš scénu z filmu "Transformers" než standardní rockový koncert. Závěrečné konfety, všudypřítomné ohnivé výbuchy a publikum na tribunách vyprodané arény zpívající ve stoje už jen dotvrzují, že toto byly audiovizuální orgie, které svou výpravností překonávají snad jen v úvodu zmínění němečtí úderníci Rammstein. Kiss by úplně stejnou show mohli odehrát i o jednu, dvě nebo tři dekády nazpět a právě tolik generací se sešlo i na jejich pražském koncertě. Tohle není ani tak hudební skupina, tohle je prostě fenomén. Byl, je a bude.